Aby to vypadalo, že něco dělám | Černá hodinka

Sobota v 14:22 |  Černá hodinka
Kolik už to je měsíců? Dva a půl? Přibližně.

Dva a půl měsíce jsem se neozvala na blog, přestože jsem se vracela, zkoušela psát, tvořila jiné stránky, vymýšlela jména, psala náměty, ale kde nic, tu nic. Za tu dobu jsem toho stihla, dalo by se říct, hodně. Dokonce jsem se zaměřovala i na školu, odjela do zahraničí na pár dnů, i zvládla praxe. K blogu to však vůbec nepřispělo, i když vám tu můžu povídat, jak mám vytvořený plán, založený nový blog, na něm rozepsané články, ale k realizaci se nějak nedostávám. Je to škoda. Mrzí mě to.

Proč vůbec nefunguje už nový blog? To proklaté jméno!

Víte, motivace je, nápady jsou, ale už jsem prostřídala tolik jmen, že mi dochází inspirace. Když už jsem se pro jedno rozhodla, bylo buď zabrané nebo se tak jmenovala nějaká restaurace, kniha, dokonce i vinotéka. Teď mám jedno volné, docela se mi i líbí, ale zní tak zvláštně, že z toho nakonec nejspíš taky nic nebude. Chci název český, hezký, krátký a výstižný. Především výstižný. Ale není to tak jednoduché, jak se může zdát.

A tak proč tohle vůbec píšu.. Jen abyste věděli, vy, co sem občas ještě přijdete, k mému překvapení i při neaktivitě je vás dost, že pořád pracuju, jen potřebuju čas. A přestože jsem si myslela, jak se tu rozepíšu a podělím se o kousky ze svého života, stejnak to zde ukončím. Nechci psát o hloupostech jen abych uměla natáhla článek. Co jsem chtěla napsat, to tu je. :)
 

Ošklivý odstín modré bundy aneb proč nechodím do města

14. března 2017 v 17:00 |  Výkřiky do tmy
Kdo dal ostatním lidem oprávnění k urážení, okřikování na ulici a zesměšňování lidí, kteří vyčnívají z davu, vypadají jinak nebo se chovají a přemýšlejí jinak? Je tu někdo, kdo udává takové odznaky osobám, které se mohou hrubě vyjadřovat k ostatním a nebudou za to postihnuti? Respektive se to bude brát jako normální, neboť oni patří do většiny a lidé, kteří jsou takto napadání, jsou jen pouhá menšina.

Uvedu vás do děje, abych si tu netlachala jen tak do větru, i když to dělám hodně často a nebyla by to žádná změna.
Den jako každý jiný, průměrná teplota, počasí bylo vcelku dobré. Jedna osoba si kráčela přelidněnou ulicí a snažila se co nejrychleji dopravit na místo. Lidé se za ní otáčeli, jako to je pokaždé, kdy vytáhne paty z domu, a dokonce jí to i často lichotilo. Dnes se však mezi těmi lidmi našel i jeden absolutní idiot, nejde to říci jinak, který zřejmě jeden ten odznak má a tak si dovolí vykřiknout pár ošklivých slov mířených právě na onu vyčnívající osobu, která kličkovala ulicí. Veřejné nařknutí ze satanismu, nebo i rovnou pasování na samotného satana, vystřídalo poté jeho hlasité znechucení a pár dalších slov. Ruch v ulici jako by se rázem zastavil a oči všech přítomných nyní směřovaly na malou osobu v černém, která si do této doby mírumilovně procházela po chodníku rozjímajíc nad knihou, která ji ležela v batohu.

Moje otázka je jen jedna - jaké má ten člověk právo na takové veřejné napadení?

Ani jeden jediný člověk se nesnažil skrýt jisté znechucení, které v osobě našel, ani jeden si nehleděl svého a tak jen všichni s upřeným pohledem sledovali procházející černou můru, jež se snažila zmizet ze scény. Div muži s odznakem nezatleskali, že dokázal tak dokonale ztrapnit mladou duši, která se jen snažila projít městem. A pro ty, kteří chtějí namítat, že osoba byla zbabělá, že si to nechala líbit, co by se změnilo opakem? Ve chvíli, kdy se tohle stane, nevymyslíte ani jedno smysluplné slovo, které byste mohli říct. Ba by se to mohlo otočit ještě proti vám.

A co by se stalo, kdyby ona osoba urazila jeho, že má modrou bundu, odstín modré, který je prostě děsný, jako jemu připadala ta černá? Kdyby ho škatulkovala mezi křesťanské fanatiky jen protože jí obvinil z náboženství z právě druhé strany? Podívali by se znechuceně na něho? Tleskali by teď v duchu jí? Ne.

Vcelku to ani nechápu. Řekněme, že modré vlasy, tmavá rtěnka a černé oblečení možná někoho může lehce pobuřovat, ale stále si myslím, že vypadám daleko méně výstředně než jiní, které potkávám na ulici. Opravdu smekám nad každým, který má povahu takovou, že si narážky nebere k srdci.

Co vlastně chci tímhle vypovídáním napravit? Vůbec nic. Nemůžeme měnit společnost, můžeme ji jen přhlížet. Nikdy se to nezmění a všichni, ať už jsou černé můry, chodící duhy, bledí upíři nebo jen trochu jiní, budou terčem ostatních. Co nám zbývá? Také vůbec nic, jen si hledět svého, neboť tak to tady funguje. Můžeme se cítit vyjímečně, že jsme chytřejší. Můžeme si hrdě chodit po ulici i přes všechny nadávky, ale v hloubi duše to zůstane. Bude jen na nás, zda se do toho kouta svého těla budeme vracet, nebo každý den za tím zavřeme dveře.

Mnohdy nemáme ani jinou možnost.


Blogování z mého pohledu | Černá hodinka

12. března 2017 v 15:15 |  Černá hodinka
Černá hodinka byla nedávno, pokud se koukneme na pořadí článků, je to respektive hned ten poslední, z ohledu data to už je ale docela dávno. Jde o to, kdo jak bere časový údaj "dávno", ale určitě mi dáte za pravdu, že tu moc často tedy nejsem. Dnes tu nejsem po dlouhé době pro to, abych odůvodňovala svou neaktivitu, spíše se chci pobavit o blogu jako samotném. Neboť jsem si tak lehla do postele a uvědomila si, co to tu vlastně dělám. Nikdy jsem nechtěla mít takovýhle blog, kde budou články stylu tak teď si tohle napíšu a konec. Pár článků tu jsou pro mě docela povedených, měla jsem chuť je psát, dala jsem si na nich záležet, ale spousta jich tu je takových meh.

Hodně dlouho jsem přemýšlela, zda tu tohle probírat. Co jsem vlastně chtěla tímhle blogem dokázat? Proč jsem se do toho vůbec dala? Nevím, zda to bude někoho zajímat, nebo se s tím někdo třeba ztotožní, každopádně tím trošku odůvodním to, co se bude dál dít s tímhle celým blogem a také to chci ze sebe dostat.

Začnu hned zhurta a jak už jsem to tak říkala tady několikrát, fakt se mi tu nelíbí. Víte, už teď je pro mě docela úspěch, že jsem tu vydržela už skoro rok, přestože jsem nepřispívala moc pravidelně, ale já to počítám jako jeden z malých gólů. Vlastně už je to celých 11 měsíců a to je pro mě velký pokrok oproti dřívějšku. Možná se to někomu může zdát jako malé číslo, ale pro mě je to fakt mazec! Bohužel za celých těch 11 měsíců tu vedu práci, na kterou nejsem vůbec pyšná a to mě rozčiluje. Doslova mě to až frustruje a nemám pak žádnou chuť pokračovat tady dál.

Proč vůbec tenhle blog vznikl? Odjakživa jsem člověk, který rád říká své názory a hledá lidi, kteří jsou mu podobní. Zároveň se také liší a hledá ty odlišnosti v jiných. Troufám si říct, že jsem někdy celkem komplikovaná osobnost. Mým nejdůležitějším posláním bylo dostat na blogovou sféru někoho odlišného. Chtěla jsem řešit jiné věci, ale ve stejných oblastech. Například jak v kosmetice, tak i v oblečení, ale zároveň se dostat ke knihám, hrám apod. Kam se kouknu, tam vidím to samé. Tímhle nikoho neurážím a neříkám, že je to špatně. Jednoduše jsem chtěla přinést něco nového do blogovacího světa, neboť lidi, kteří jsou jako já, znám většinou jen v zahraničí a pouze na instagramu. Živí se jako alternativní modelky, fotografové, makeup artisti, někdy i youtubeři, ale i to je pro mě často vyjímečné. V podstatě z česka nesleduju téměř nikoho takového. Z těch alternativnějších lidí na české sféře znám jen Evzuu, pak už jen zahraniční, přičemž blogů je jen velmi maličko.

Kam se podívám, tam vidím samé nude barvičky, nové svetříky, doporučení, kde koupit ty nejtřpytivější tenisky na světě. Já se na to ráda podívám, přečtu si to, ale nic mi to v podstatě nedá a myslím, že je tu hodně lidí, kteří to mají stejně. Jen málo výběru je určené přesně pro mě, vždy se modlím, aby další recenzovaná řada obsahovala nějakou barvu rtěnky, která se mně bude hodit. Proto jsem chtěla vytvořit takové své místo, kde se právě budu věnovat těmhle alternativnějším věcem.

Jak můžeme vidět, dopadlo to úplně jinak. Padla jsem do absolutního mainstreamu, kdy postuju absolutně obyčejné věci, které mě ničím nenaplňují a ani nevystihují. Vedu si tu takový svůj deníček, který není ničím vyjímečný, což je celke silné slovo, ale nemůžu právě přijít na lépe vystihující. A to mě ohromně brzdí dál. Nemám chuť v tom pokračovat a proto jsou i tak dlouhé odmlky. Upřímně musím říct, že bych se se svým blogem nemohla ani nikomupochlubit, protože bych se musela hanbou propadnout.

Dlouho si zahrávám s myšlenkou začít znovu. Nejlépe přejít na blogspot, kde by to bylo nějaký ten čas dost krkolomné, než bych si na to zvykla, naučila se alespoň malé základy, jak to tam chodí, ale už mi tu prostě není příjemně. Mám pár nápadů, jak to vlastně vést. Celkově bych chtěla pokročit na trošku kvalitnější úroveň. Blogování mně jak samotné hrozně moc baví, i ta práce okolo, ale jsem si vším moc nejistá. Jedna velká překážka je jméno, neboť bestinblack je zabrané (ano, mám to ozkoušené:D) a nic jiného nemám zatím vymyšlené. Chtěla bych aby to bylo výstižné na mou osobu a bohužel jsem s tímto jménem už strašně moc vžitá. Další velkou překážku je ta moje anonymita v nějaké míře. Nechci najednou sdělovat všechny své údaje, vylézt ze stínu a propagovat se zcela veřejně. V tomhle jsem hodně opatrná, přece jen jsme stále na internetu. Bohužel mě to brzdí například ve focení fotek. Nemůžu jít s kamarádkou a říct, že si to potřebuju vyfotit do postu na blog, nebo ať mě vyfotí tamhle, neboť chytám nový článek.

Vše je to teď celkem zmatené, ale snažím se si to co nejrychleji urovnat. V podstatě ani nevím, zda to tu bude ještě někdo číst, jelikož jsem asi hodně čtenářů ztratila, přestože jeden čas tu bylo dost rušno. Možná, že budu i ráda za jakoukoliv vaší radu, jak to vidíte vy, zda jste něčím takovým také procházeli a tak dále. Můžete jak v komentářích, nebo na email, který mám uvedený v menu. Opravdu mě to potěší.

Doufám, že jsem vás neunudila, ikdyž to se asi u článku říct nedá, protože to byste se nedočetli až sem a prostě to vykřížkovali, ale nevadí. Budu doufat, že to třeba někdo dočetl až sem. Mějtě se hezky a zatím ahoj.


Kam dál

Reklama