Nekopíruj, buď sám sebou

11. dubna 2016 v 17:10 |  Výkřiky do tmy
Rozhořčení, které mě nutí k napsání tohoto článku, pomalu překračuje hranice. A takové emoce cítím jak ve škole, na ulici, tak i na internetu. Nejedná se o nic jiného, než o lidi, kteří nemají dost vlastní fantazie, odvahy, či něčeho úplně jiného a nechci se po tom ani pídit, že musí neustále okoukávat věci od ostatních a v naprosté přesnosti je aplikovat na sebe.



Zastávala jsem názor, že citát "každý je jiný", je jeden z nejpravdivějších, které na světě kdo řekl, jenže pomalu to pro mne ztrácí smysl a jak vidím, pro pár jedinců ho to ztratilo úplně.

Budeme mluvit o jedinci, dívce X, která ta tři kouzelná slova řekla nespočetněkrát, ale skutek utek, bez jediné váhy. Jakoby to říkala jen naprázdno a pro vyplnění přerušení mozkových aktivit. Tato dívka je jakýsi chameleon, který mění barvy podle toho, v jakém prostředí právě je a kterou barvu po ní společnost žádá, bez jediné známky inteligence. Barvy mění podle barev ostatních, protože chce být stejná na každý atom v těle. A moje otázka zní jasně: Proč to X dělá?

Snažím se již třičtvrtě roku najít odpověď a bez jediného záblesku naděje. A co je vlastně to nejhorší? Odnáším to já a zároveň jí lituji. Já, která se naprosto nespokojí se zapadnutím do davu. Neberte mě špatně, nebo třeba namyšleně, já jen nedokážu být ovce. Nedokážu být stereotypní, nevyčnívat a být stejná jako druhý člověk na planetě. Potřebuju mít svou svobodu, své místo ve světě, kde budu já, originál a nebudu mít kopie. Každý by měl být originální. Brát inspiraci, ale nekopírovat.

Prosím, dívko X, lichotíš mi, ale přestaň s tím.

Někdo nad tím mávne rukou a já to chápu. Myslím, že tak před rokem bych se člověku, jako jsem teď já, vysmála. Ono co to je? Pf, to musí být skvělé mít někoho, kdo má stejný vkus a styl, ale o tom to není. Není to zalíbení ve stejných věcech. Je to jako u malých dětí - "On to má, já to chci taky!". Hračka zůstává ležet, dokud o ní nemá další dítě zájem. A když, začnou se o ní strkat, prát, hádat. O hračku, která byla naprosté passé. A já se cítím jako to dítě, které tu krásnou starou hračku našlo a chtělo si hrát, ale on mi jí bere. Něco, co mě mělo dělat šťastnou.

Nevím, kolik z vás to třeba pochopí, nebo bude mít stejný pohled. Zním tu asi sobecky, nepříjemně a s nosánkem nahoru a za to se omlouvám. Opravdu tu nechci nikoho urážet, o to se opravdu nesnažím, jen říkám svůj názor.

Mějte se hezky,
adiós.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 descendats descendats | Web | 11. dubna 2016 v 20:29 | Reagovat

Pěkné! :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama