Červenec 2016

Eleanor a Park | Recenze

31. července 2016 v 14:00 Mezi řádky
Romance ze školního prostředí, neobvyklá je v tom, že hlavní hrdinka není nejkrásnější holka na škole a její milý není nejúžasnější borec; ona je obyčená, trochu při těle, on nenápadný kluk s částečně asijskými předky. Jejich zvolna se vyvíjející vztah překvapí je samotné a je líčený tak, že když se poprvé vezmou za ruku, připraví to o dech je i čtenáře.

O téhle knížce jsem slyšela z každé strany, od přátel a z internetu. Dlouho jsem se zdráhala ji přečíst a ani nevím proč, nějakým způsobem mě ta popularita odrazovala, stejně jako u knížek Johna Greena, ale přečtu si je, nakonec ano, když už opadne ta vlna zalíbení, kdy to čte každý druhý. Jednoho večera jsem si ale řekla, že ta popularita okolo Eleanor & Park už upadá a nastal můj čas.
Ze začátku jsem okolo toho byla rozpačitá. Jednoduchá romance ze školního prostředí. Začínalo to tak nevinně. Obyčejná holka a kluk, ona chudá při těle s tyranizujícím otcem, on s věcmi, o kterých se jí nemůže ani zdát, a s otcem, jenž ho podceňuje. Četla jsem a četla, a i přes mou počáteční skepsi, jak slibovali, tajil se mi dech při každém jejich společném momentu. Musím říct, že příběh byl velice pozvolný až jsem to nečekala. Děj se nikam nehrnul a já si pomalé tempo užívala více jak u jiných knih, kde mě to často spíše odpuzuje.

Jednodušše bych řekla, že sledujeme příběh dvou dospívajících, kterým není přáno z žádné strany. Jsou terčem posměchu spolužáků, přítěží Parkově matce a musejí se skrývat před Eleanořinou rodinou. Nemohou si užívat tak, jako jiní v jejich věku, ale jim to nepřekáží. Autorka krásně navozovala atmosféru každého okamžiku. Cítila jsem se vždy jako jeho součástí a moc tomu přispěly oba pohledy hrdinů. Občas nastal moment, kdy jsem se začínala trošku nudit, ale to bylo pár řádků a zachvíli tomu bylo zažehnáno.

Nedá se říct, že by kniha překypovala vysloveně originalitou. Už jen navozování doby hudbou The Smiths je v poslední době dost obvyklé, ale kromě takových maličkostí nemám téměř co vytknout. Konec mě samotnou překvapil a jako to je u hodně Young Adult knížek, vždy si říkám, zda jsou v americe rodiče tak otevření a nepřísní, že je tam naprosto normální, aby se šestnáctiletý syn potuloval po státech.. Tomu většinou moc nevěřím a takové přikreslené části děje mě vždy znechutí. Ale kdo ví, možná to je tam úplně normální.

Po celkovém rozboru, který se snažím držet spíše v té obecnosti, abych neprozradila celý děj a stálo vám stále za to si to přečíst, jsem se rozhodla této knížce udělit hodnocení 4,5 hvězdiček z 5.


Dopis mému budoucímu já

28. července 2016 v 15:00 Výkřiky do tmy
Mé drahé budoucí já,

dobrovolně bych s tebou nikdy nenavazovala kontakt, ale když musím.. Možná ani nechci vědět, jak se máš. Možná jsi plná života a užíváš si, vaříš zdravá jídla, máš velký dům, ale můžeš také ležet na smrtelné posteli. Možná už ani nejseš. Možná se ti život sesypal jako domeček z karet. Mě se sesypal jako domeček z karet. Neustále na to zapomínám, píšu přece sobě. Celé je to jedno velké Možná. Možná tohle, možná tamto. Třeba jsi za vodou a plánuješ rodinu, nebo ji už máš. Do jakého období ti vůbec píšu? Kolik ti je? Umím si představit tvé schoulené tělo na podlaze, pod děravou dekou na studené dlažbě a slyšít lid, jak trpí. Slyšíš, jak venku dupou nohy vojáků a cítíš každý jednotlivý otřes s dalším výstřelem. Také si umím představit, jak se směješ na výletní lodi a v hlavě si představuješ jednu velkou pirátskou výpravu. Držíš meč, za opaskem bambidku a v druhé ruce rum. Nojo, včera jsem koukala na Piráty z Karibiku, ale to je jedno. Každopádně, co tím chci říct? Možná se máš dobře, možná špatně, ale já to nechci vědět. Nechci znát budoucnost, protože moje přítomnost by už neměla smysl. Nechci to měnit, nějak to dopadne. A může to dopadnout jakkoliv.

Možná bych ti tu měla dát nějaké rady, ale kdo ví, k čemu ti budou. Jediné, co ti chci poradit je, aby ses neměnila. Zůstaň stejná, jako jsi byla. Kašli na ty lidi, kteří tu budou pořád a budou mít neustále něco proti tobě. To tu bude vždycky a nezbavíš se toho. Buď dál svým pánem, buď vlk, co má svou malou smečku, buď jejich alfou a pamatuj, že do té smečky patříš, ať už si myslíš cokoliv.

Někdy se může svět zdát nehostiný a nepřátelský, ale věřte, že je v něm mnohem více dobra než zla. Stačí se jen dobře dívat. To, co vám teď připadá jako řada nešťastných příhod, může být ve skutečnosti jen začátek cesty. - Lemony Snicket

S neodmyslitelnou láskou,
tvé já z minulosti.

Místa, která chci navštívit

24. července 2016 v 14:10 Výkřiky do tmy
Island

Severské země, to je moje. Nepotřebuji teplo, písek, pláže, moře. Miluju severskou přírodu!


Norsko


Anglie


USA


Japonsko


Austrálie



Kanada


Myslím, že to by pro dnešek stačilo. Není toho moc, ale není toho ani málo, mám ještě pár zemí v rukávu, to rozhodně, jako například Rusko, Finsko, Španělsko, Slovensko ale tohle jsou takové ty nejvíc chtěné. :)

5 věcí, které mi lezou na nervy

10. července 2016 v 16:47 Výkřiky do tmy
Dalo by se toho vymyslet spoustu, ale já to mám shrnout pouze do 5ti věcí.

1. Když stojíte ve frontě a někdo se na vás neustále tiskne
Proboha, osobní prostor vám nic neříká? Tohle mě opravdu neustále udivuje. Já sama stojím dál od člověka přede mnou, ale ten za mnou div se o mě neopře. Chápu, že lidé například spěchají, chápu, že si chtějí konečně na pás své věci odložit, ale předemnou také někdo stojí a dýchám mu pomalu za krk? Ne, nedýchám, pokud jste si stále nevšimli. To, že každou chvíli ucítím vaše tělo na mých zádech, nemohu se ani hnout, otočit, pomalu ani nadechnout, prodavačku neurychlí a vy nebudete dříve pryč. :)

2. Průvodci, co mluví potichu
Nevím, zda si uvědomují, že pokud je prohlídka ve 40ti lidech a někteří prostě musí stát vzádu, protože jim je nepříjemné se tisknout mezi další a nebo se tam vůbec nemohou ani procpat, tak asi neuslyší každý. Pak se nemůžou divit znechucených tváří, které jen natahovaly krky, aby slyšely alespoň jediné slovo. Ještě lepší je to pak dávat za vinu návštěvníkům.

3. Neochotný řidič autobusu
Většina z vás asi žije ve městech, kde si v trafice koupíte lístek, nastoupíte si zadníma dveřma, lístek označíte a máte hotovo. No, některé města stále praktikují metodu, kdy nastupujete předními dveřmi, říkáte, kam chcete jet, řidič vám řekne částku a stroj vám lístek vytiskne přesně na danou zastávku. Takový problém to není, ale autobus kvůli tomu věčně jezdí později, jelikož si prostě nemůžou dát větší rozestup mezi zastávkami, přestože vědí, že na některých zastávkách natupuje klidně okolo 15ti lidí a každému říkat částku, bude trvat asi trošku déle. Ne, oni si nechají na každou zastávku 1 minutu a ještě mají kecy na vás, pokud nestíhají, nebo pokud náhodou nemáte přesně drobné. Buď ať si upraví ten jízdní řád nebo mají rovnou napsáno, že vracet nebudou. Nejsem fackovací panák, na kterého můžou mít kecy, když si pouze chci koupit lístek.

4. Lidé, bez respektu k učitelům
A dáme si selfíčko a ještě vyzkoušíme nové filtry na snapchatu. Dále můsíme ještě odepsat a nakonec zkontrolovat rtěnku v zrcátku. Že mám mobil v hodině? A co jako?
Vzpamatujte se prosím. Svět se netočí kolem vás a ti lidé se snaží dělat svojí práci. Nevím, zda to někomu dochází, ale jo, je to otravné. Neustále poslouchat to napomínání a nakonec o obědě poslouchat, jaká je to stará...

5. Lidé nerespektující můj životní styl
Nejsem člověk, který potřebuje k zábavě alkohol, nepotřebuju kouřit, chodit do klubů a bavit se s lidma. Nejsem společenský člověk a nikdy nebudu. Konec, tečka, pochopte to, děkuji. Věta "Nestyď se." mi nepomůže a "nevyléčí". Stejně tak mě věta "Bav se, proč jsi tak nepřátelská?" nepřemluví dělat něco, co mi je nepříjemné. :)

Oblíbené roční období

5. července 2016 v 14:44 Výkřiky do tmy
Odpověď je pro mě jednoduchá.
Když jsem byla malá, milovala jsem léto, protože jsem se mohla koupat a byly prázdniny. Cestovala jsem a poznávala další kamarády, které jsem bohužel pak už nikdy neviděla. Později jsem začala často jezdit do Alp lyžovat, tak jsem začala mít ráda zimu. Stavíte sněhuláky, koulujete se s ostatními. Jak roky přibývaly, jaro se mi zdálo nejlepší, protože bylo dlouho světlo, teplo a vše kvetlo. Jenže u toho jsem neskončila. Přišel podzim a já začala chodit daleko více ven. Všímala jsem si okolí, jak se změnilo.

Nejvíce miluju zvuk šustícího listí, když jdu. Barvy, které jsou všude. Déšťové kapky, jež mi naráží do oken a já můžu v klidu relaxovat. Zároveň ale je i teplo a svítí sluníčko. Nemohu také zapomenout na teplý čaj, který se k této náladě skvěle hodí. Svetry, jež jsou také velkou součástí a konečně mi nikdo nenadává za to, že nic jiného nenosím. No co, prostě je mám ráda. Dýně, které mi příjdou roztomilé a jako skvělý doplněk položit jentak na okno. Deštníky. Ranní jinovatka a mlha. Svíčky. Dekorace, které bych nejraději měla v pokoji celý rok, ale návštěva na mě blbě zírá. A v neposlední řadě krb, u kterého trávím večery v křesle s knížkou - poslouchajíc praskání dřeva.

Jako malá jsem podzim až nesnášela. Chodívala jsem s dědou do lesa a sedávali jsme na louce, ze které bylo vidět celé město a okolí. Děda podzim miloval(a stále miluje), já jen mile přikyvovala a tvářila se, jak je to krásné. Nebylo, nelíbilo se mi to, ale co bych dnes za to dala, kdybych tam mohla dvě hodiny prosedět, zírajíc na protější zarostlý kopec, který hraje všemi barvami. Vše mi přišlo takové smutné, nudné a zarmoucené. Teď to vidím úplně jinak a skvěle se na tom pozná, jak se člověk s přibývajícím věkem mění.