Srpen 2016

Proč jsem nezadaný outsider?

25. srpna 2016 v 16:33 Výkřiky do tmy
Rozhlédnu se kolem sebe a naskytne se mi pohled na zamilované páry, zoufale smutné dívčiny, které mají hlavu v oblacích, frajery, kteří se právě rozešli se svou přítelkyní, manželé. Je to tu všude a já nic, já jdu dál. Snažím se necivět kolem sebe, snažím se zapadnout, ale jak už to bývá, vždy budu ta divná. Na tenhle článek mě přivedla především rodina. Hraje v tom obrovskou roli, neboť většinu narážek slyším od nich, ale najdou se i tací, např. ze školy, kteří mě také nechápou. A já jim to nezazlívám, vážně ne, ale je to tak moc otravné a přitom na tom nic zvlášního nevidím.

Vážení, je mi téměř sedmnáct let a jsem nezadaná, netoužím po vztahu, užívám si to a ráda bych se zeptala, proč jsem kvůli tomu tak divná? Opravdu bych ráda slyšela odpovědi, neboť už dále nemůžu jen poslouchat, jak do společnosti nezapadám, i přestože si to docela užívám, ale zároveň mě to užírá zaživa. Užírá mě, že nevím, proč mají lidé v mém okolí takovou potřebu mě kvůli tomu shazovat?

Kdykoliv jsem ve společnosti svých sester, slýchám jen otázky typu Už někoho máš? Jseš na holky? Nejseš divná? Tebe kluci nezajímají? Už máš na čase. Proč jsi tak zpomalená? Jseš ještě takový dítě. Pardon? Omlouvám se, že nepatřím mezi fuckgirls, omlouvám se, že nemám zájem o lidi v dnešní společnosti. Omlouvám se a ještě jednou se omlouvám. Nejsem podle vašich představ a nebudu. Nebaví mě ty otázky, nebaví mě na ně odpovídat a nezapomeňte si stěžovat, že jsem nepřátelská, zapšklá, nespolečenská a dětinská. Omlouvám se, že nemám na tyhle kecy náladu pokaždé, co se s váma vidím.


Nezáleží ale jen na sestrách, neboť slyšet takové otázky např. od táty je ještě více divné a co třeba děda, že ano. Nechte mě krucinál žít. Nechte mě být taková, jaká chci, nepotkala jsem zatím nikoho, kdo by mi za všechny ty starosti stál. Zatím v mém životě není nikdo tak zajímavý, kdo by mi bral dech. A já nechci být jen s někým, protože si to společnost žádá. Mám ráda svojí svobodu a až potkám někoho, koho nechám, aby mě o ní obral, věřte mi, že to budete vědět. Nejsem divná!

Vždy jsem od mamky brala názor, že jsou nyní pro mě důležitější věci, než vztahy a jsou. Ráda bych dokončila školu, neboť jsem zažila už spoustu špatných příběhů v mém okolí a nechci být jejich další kapitolou. Neříkám, že nemám zájem o lidi, že bych ráda vztah neměla, to neříkám, musí to být krásné, ale nemám tu potřebu. Já chci někoho, s kým si budu rozumět. Někoho, kdo bude rád trávit čas s pomatenou černou můrou. Někoho, komu nebude vadit moje hudba, mé morbidní nápady, sny o žití ve viktoriánském domě a můj zájem o tradiční čarodějnictví. Ale čeho jsem se zatím dočkala? Nechápavých pohledů, nadávek, nezájmu, odstrčení a musím říct, že jsem za to ráda. Nechci s takovými lidmi trávit čas. Dokázala bych se bavit, ale jen s těmi, co budou mít se mnou něco společného a takové lidi jsem poznala zatím jen dva.

Mám přehnané nároky? No tak to sorry.

Neustále slyším mámin hlas V tvém věku jsem lítala za klukama, ne se válela v knihách. A neměla bys být za to ráda? Je to hrozné klišé, já vím. Ptáš se mě, proč někoho nemám, proč prostě s někým nejsem, ale ty to neznáš, nevíš, jak je to dneska. Tobě příjdu normální, jen trochu výstřední a moc černá. Ale pro ně jsem divná, ta se kterou nechtějí nic mít. Je tu spoustu hodných a milých kluků, ale já nemám ráda tepláky, nesnáším český rap, nesnesu mikiny s nápisem Detektor, trávu, chlast, deep fotky, faded fotky a mnoho dalšího. Je to tak moc stereotypní a mě to nudí. Rozhlédnu se kolem sebe a vidím ty stejné osoby, jsou jako přes kopírák! A s tím mám být? S někým, kdo mě bude nudit, jen abych byla podle vašich tabulek?

Nejsem dětinská a nepřipravená na lásku, ne, já věřím, že i někdo v patnácti letech ji může cítit, proč by ne? Jsme lidi a ty jsou plné emocí a už od mala cítíme lásku. Ta emoce je tak přirozená, že jí můžete cítit v jakémkoliv věku a mnohdy může být silnější než u některých třicítek. A nejsem ani zpomalená. Jsem svá a jen čekám. Nezajímá mě, že si podle vás neumím užívat života, vím, že můj táta v mém věku už dávno chodil na několikadenní chlastačky a bylo mu fajn. Vzpomíná na to moc dobře a vždy se tak moc směje, když mi vypráví příběhy. Já se také směju a říkám si, jak fajn by to bylo, ale nemám to jako prioritu a radši si sednu ke knížce. Slavit můžu jindy, život není krátký, je tak dlouhý, jak si ho uděláte.


Filmy, které nedostanu z hlavy

24. srpna 2016 v 13:42 Na filmovém plátně
Každému se určitě už jednou stalo, že si pustil nový film a řekl si, páni, tak to je pecka. A také se stalo, že jste si ho pustili znovu a řekli jste si, tak to je mega! A pokaždé, co si ho znovu pouštíte, vaše emoce vás stále neopouští a je to prostě film přímo pro vás. Já se tu podívám jak na tuto skupina, nakožto filmy, které nedostanu z hlavy, jelikož mě stále napadají jako potencionální možnosti k puštění, ale také na druhou skupinu, která mou hlavu neopustila z toho důvodu, že nad nimi stále přeýšlím a po skončení filmu si řeknu, co to jako mělo být?! Ne z důvodu, že bych ho nepochopila, nebo by to bylo natočené přes přední kameru rozpadajícího telefonu, ale kvůli pocitům z filmu.

1. Místnost sebevrahů
Jako první tu mám polský film z roku 2011. Vzhledem k tomu, že jsem tento film viděla, když mi bylo přibližně 12 let, byla jsem z toho v rozpacích. Probrečela jsem celou noc. A jelikož jsem měla (a stále mám) pokoj jen pro sebe, chodila jsem z jedné strany na druhou a rozdejchávala. Když jsem si ho však pouštěla znovu asi před rokem, po skončení jsem si na hodinu sedla do tmy u zdi na zem a seděla. Koukala prostě do tmy a po tvářích mi tekly slzy, bylo to úplně stejné jako před třema rokama. Musíte si říct, co jsem za slabocha, neboť ve svých článkách jen brečím. :D To je hlavně kvůli tomu, že jediné co mě rozbrečí, jsou knihy a filmy.

Tenhle film je pro mě něco úžasného. Přechody mezi reálným a virtuálným životem jsou tak plynulé, že vás to někdy až zmate. Alespoň tak jsem to měla já. Postavy mi byly sympatické, až na Sylwiu, tu jsem neměla ráda od první zmínky, a navíc polština je mě neuvěřitelně posluchatelná a krásná. Poprvé jsem koukala bez titulek a dalo se tomu porozumět v pořádku a alespoň jsem se něco přiučila.


2. Zelená míle
Jako druhý je tu film z roku 1999. Je tu někdo, kdo ho stále neviděl? Ano? Tak si ho běž pustit, šup, šup. Spadni do mé pasti utrpení a pusť si ho. Ne nadarmo je to 3. nejlepší film na čsfd, většinou nenechá nikoho chladným a především, všichni ucítí tu štiplavou tekutinu v očích, snažíc se jí nepustit na tváře. Opět tu brečím u filmu, jo, ale tenhle si to zaslouží asi nejvíce ze všech zmíněných tady. Brečím snad i nad umem všech zúčastněných u natáčení. Hned jak se dostanu v září do knihovny, beru knížku, neboť se velice stydím, že jsem jí zatím nečetla.


3. Disturbia
Dostáváme se k filmu, který je z první skupiny, který zastupuje ty, na které bych mohla koukat dokola. Jedná se o dílo z roku 2007. Ocitáme se u mladého kluka, který nemá s problémy dost a vyklíčí to až k domácímu vězení. Nemá co dělat a tak začne špehovat své sousedy a jeden je obzvlášť zvláštní. Tak tohle je prostě pecka. Vzhledem k tomu, že sousedy špechuji také, i přesto, že vidím jen na jedny, tak jsem se i přesto začala toho trošku bát, že tam uvidím také něco špatného. Ale od špehování mě to neodradilo. Pokud někdo film stále neviděl, je na čase si ho pustit.


4. Střihoruký Edward
Tohle drama z roku 1990 snad každý zná - a kdo ne, ať se stydí! Nejde jen o to, že ho režíroval Tim Burton, že v něm hraje Johnny Depp, ale jak dokonalý film to je! Znovu a opět jsem brečela, jak jinak, ale to jinak snad nejde. Edward je postava, která vám vryje úsměv na tvář, ale zároveň ve vás probudí tolik smutku. Winona Ryder je úžasná herečka a od doby, co jsem jí tady viděla, musela jsem si jí zamilovat. Skvělý film jak na Vánoce, na zimu, ale i do jakéhokoliv jiného ročního období.


5. Faunův labyrint
Pod vědomým, že se jedná o pohádku, jsem si mysteriózní drama z roku 2006 pustila, když mi bylo zhruba 10 let. Musím narovinu přiznat, že některé scény jsem proplouvala s husinou a otáčením, zda nestojí Faun v našem obýváku. Nyní, když si ho pustím, už je to naštěstí v pořádku. V tomhle filmu se propojují mé oblíbené věci, jako například válka, temno, fantazie a mnoho dalšího. Do dnes si pamatuju na amputaci nohy, kterou jsem s užaslýma očima sledovala o šest let mladší.


Neaktivita, škola | Černá hodinka

22. srpna 2016 v 10:37 Černá hodinka
Rozhodla jsem se založit takové ty povídací články, které vídám téměř na každém blogu. Říkala jsem si, že to nebudu potřebovat, ale nakonec myslím, že jednou za čas by to bylo fajn, je celkem potřebné podat pár informací a jak už to u těhle článků bývá.. hlavně se vykecat. Podle mé předtuchy si myslím, že se časem tyto články celkem naskupí a bude jich dost, ale nikdy bych nechtěla vydat takový článek např. dvakrát do týdne, to by bylo otravné a komu by se to chtělo číst? Nikomu.

Prvním bych začla svou uplynulou neaktivitou. Bylo to zcela nečekané a proto to nebylo nijak dříve oznámeno a prostě jsem zmizela. Nakonec jsem se zmohla alespoň na malou informaci v menu, ale to bylo vše. Přepadla mě kamarádka a já jí nemohla jentak nechat na mě koukat, jak tu tluču do klávesnice, když bylo takové teplo. Ovšem pořád jsem přemýšlela nad články a mám pár nápadů. Ok, teď jsem si je přepočítala a je jich tam 8 jen na dobu podzimu a zimy a to mi příjde jako slušné číslo, když k tomu započítám takové ty random články, co mě napadnou ze dne na den. Také mám nějaké rozpsané, např. o nakupování na ebayi, neboť to mě v posledním roce hrozně chytlo. Bohužel ten článek píšu už zhruba 3 měsíce a stále se mi nelíbí. Nemůžu najít ten správný formát, jak to sepsat.


Dále tu mám školu jako téma, co chci rozebrat. Troufám si říct, že většina, co bude číst tenhle článek, je školou povinná a nastává ta chvíle! Ta, které se všichni obáváme jako čert kříže! Končí nám prázdniny.
Musím se přiznat, že mi ani nevadí, že nebudu mít volno, budu se zase stresovat z každého testu z češtiny, jelikož to bez stresu nejde, ale ten počáteční zmatek, ten nesnáším. (A ještě více ty lidi tam. :D) Já obecně ráda nakupuji věci do kanceláře, do školy a tak dále, různé ty lepíky, tužky, ale seskupit si všechny sešity z minulého roku, dát si to do pořádku, nakoupit učebnice. Zabijte mě někdo, prosím. Navíc si zase vše balit na intr.

Poslední týden jsem se do té školy pustila, i když jsem to měla v plánu celé dva měsíce, neboť prvák jsem opravdu zanedbala. Pád předmětů mám absolutně bez sešitů, některé jsou v tak hrozném stavu, že je celé přepisuju. Navíc jsem měla přečíst 3 knížky podle mých informací a já ještě nepřečetla ani jednu. Jsem unavená ještě předtím, než tam nastoupím.

Také mě ani nepřekvapuje neochota spolužáků, zjistit si v naší třídě nějakou informaci, to je vážně síla. Už se těším, jak budou brečet nad tím, že zase mají špatné známky, ale když se je na něco zeptám, odpoví stylem, že jsou ještě prázdniny, tak co to řeším. Lidi, poslední týden prázdnin. Já taky lenošila celou dobu, ale nejsem na tolik blbá, abych tomu nevěnovala alespoň těch pár dní.

Více se nebudu rozčilovat, neboť to měl být velice uvolněný článek a mohlo by to prokupnout v něco horšího. Toť asi vše, co jsem chtěla světu sdělit a snad brzo sepíšu nějaký normální čtivý článek, kde se alespoň dozvíte něco zajímavého a ne jen věci o mě.

Zlodějka knih | Recenze

10. srpna 2016 v 13:21 Mezi řádky
Mladý australský autor sepsal na základě vyprávění své babičky silný, zajímavý a neobyčejně čtivý příběh. Jeho vypravěčem učinil Smrt. Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce.
(http://www.cbdb.cz/kniha-7697-zlodejka-knih-the-book-thief)


Je krátce po půlnoci. Koukám do prázdná, přesněji tmy v pokoji, a z tváří stále otírám slzy. Hlavou mi proplouvají myšlenky týkající se pouze knih. Především právě jedné dokončené, dokonalé Zlodějky knih, a má otázka zní Proč nemůžu knihu číst znovu jako bych ji četla poprvé?

Pokud tento článek čte nějaký knihomol, který právě prochází stejnou fází jako já, kdy zoufale kouká na poslední stranu a snaží se najít pár dalších stran, určitě mou beznaděj pochopí. Ne, vážně, ta kniha končí? Nedokážu, prostě nedokážu se přesto přenést a cítím stejný smutek jako u dokončení Relikvií smrti. Proč si jenom takhle ubližuji, proč jen čtu další a další knihy s vědomím, že to skončí? Nic přece netrvá věčně a my nežijeme v Nekonečném příběhu.

Řeším tu otázku, která postrádá smysl a nic nezmění. Kniha nebude pokračovat a stejně tak se mi nevymaže paměť. A jak já bych si to přála! Znovu bych se seznamovala s osudem rodičů a bratra Liesel, opět bych sedala ve sklepě a sledovala Maxe, jak luští křížovky, zatímco ona se dere dalšími slovy v knize. Představovala si tóny Hanzova akordeonu. Ale ono to skončilo a já už tohle všechno znám. A cítím se tak zoufale. Na světě je stále tolik knih k přečtení, ale já jsem na to příliš slabá a když mi kniha vyrazí dech, tak mi ho sakra vyrazí a na dlouho nevrátí zpět.

Smekám a klaním se autorovi. Zároveň musím pokleknout i před překladatelem, neboť si jsem jistá, že některé fráze musely být obzvlášť těžké, aby působily přirozeně. Knihou jsem prošla jako růžovým sadem a nemohla se odtrhnout. Pokračovala jsem ke konci tak rychle a nemohla tomu uvěřit - nemohla jsem uvěřit, když jsem dočítala konečných dvacet stan, přičemž posledních padesát jsem měla jak si rozmazaných díky slzám, že mi zbývá jen chvilka. Obálka cvakla jak dopadla na stránky a já zoufale zvlykla.

Další příběh a další osud je za mnou. Ke knize se vrátím a vím to jistě, stejně tak, jako vím jistě, že znovu se nevyhnu slzám. Věřte mi, pokud něco stojí za to si přečíst, tak tato kniha na ten dlouhý seznam rozhodně patří. Bestsellerem se stala zaslouženě.


Trend Pro ANA blogů

5. srpna 2016 v 13:30 Výkřiky do tmy
Již předem se omlouvám, pokud v tomhle článku budu sprostá, ale pokud jsem na něco ještě více alergická jak na egoistické lidi, tak na Pro Ana blogy.

Nejsem si přesně jistá, kdy se začalo něco takového objevovat v tak velkém čísle v česku. Pamatuji, že jsem narážela na hodně takových blogů už minulé roky, ale předtím, když jsem byla o hodně let mladší, to bylo opravdu jen zřídka. Dnes se stačí občas kouknout na právě založené nejnovější blogy a hned jeden najdete. Zkuste to třeba párkrát obnovit, ale věřte, že to nenechá na sebe dlouho čekat. Nejčastěji nesou rovnou název pro-ana, dále můžete najít takové jako je iwanttobeskinny, thinspiration, thinspo. Někdy můžete narazit na název, který nic takového nevyjadřuje, ale jakmile se vám blog načte, do očí vám začne bít fotka dívky, u které můžete napočítat všech 206 kostí v těle a citáty o tom, jak nemáte dovolit sušenku vám zkazit život. (A já si říkala, kde beru ty špatné známky ve škole, za to může Tatranka!)

Když sjedeme kurzorem trochu níž, můžeme si všimnout v menu věku, váhy a výšky autora blogu, většinou postupy v ubývání váhy a jeho vysněný cíl. To by nebylo nic hrozného, pokud by ovšem něčeho takového nedosahoval žvýkáním žvýkaček, neustálého čištění zubů, když máte chuť na jídlo, jedení kostky ledu, aby oklamal tělo. Dále v menu narazíme na thispiration, neboli další fotky dívek vyhublých na kost. A co je horší, většina pro ana si myslí, že takhle vypadá anorexie, do které se pouští. Jsou to fotky proboha! Z internetu! Většina z dívek na těch fotkách, které mají nádhernou postavu, ploché břicho, pěkný malý zadek, úzká stehna, thighgap, žádné boky, jsou většinou dívky, co jsou narozeny s rychlým metabolismem a jsou štíhlé již od narození. Nehromadí se jim přebytečný tuk a navíc cvičí. Nepočítám do toho opravdu ty případy, kdy na otce má slečna obvod stehna 20cm! Ale na mnoho stránkách najdete i obrázky holek, které jsou tzv. fit a zdravé a pro-ana je zařazují do svých inspirací a myslí si, že toho dosáhnou pouze hladovkou.


Na hlavní stránce můžeme vidět články typu jak držet hladovku, hledám pro ana buddy, thinspiration, jídelníček a datum. Dále třeba motivační články, kde jsou další dívky naváděny, aby se postavily všem těm, které jim nadávají, hladověly, ohrožovaly své zdraví, protože to je přece jediná cesta! No to je přece krásné! ... Ne, je to hnus! Je to odporný a chce se mi z toho zvracet. Jak někdo může mít kurva tak málo mozkových buněk, aby byl tak blbej. Každej, kdo si prošel anorexií ví, že to není nic pěknýho a nepřál by to ani svému nepříteli.

Nakonec nesmím opomenout mínění některých slečen, kterým připadá anorexie krásná a romantická. S lítostí vám musím oznámit, že to tak skutečně není a opravdu mě mrzí, že vám kazím vaše sny o dokonalém románku, kde vás nějaký týpek z toho vyléčí. Sračka, všichni vás v tom nechají. Anorexie není obrázek pohublé dívky, kterou objímá pěkný svalnatý kluk a říká jí, že to bude dobrý, že je krásná a pomůže jí. Ne, anorexie je obrázek dívky, která pomalu neunese sama sebe, klepe se zimou i když je 30°C. Nemá pěkný zadek a prsa, má jen povislou kůži, vystouplou pánev a žebra. Vlasy nemá zářivé, dlouhé a zdravé, to ani náhodou. Vypadávají ji, ztrácejí lesk, lámou se. Kůže má popelavý nádech, je jako bez života a románky většinou skončí tím, že jen, co se za ní nějaký kluk otočí, řekne si, co to proboha je a jak někdo může něco takového dělat.

Znovu se dostáváme jen k tomu, jak na internetu se všechno takového může zdát krásné. Ale je to jen sobecké a odporné. A o co víc, je to hazardování se svým životem. Mnoho z nich by třeba řeklo, že no a co, tak umřou, ale každá normálně smýšlející osoba by něco takového nikdy neprohodila. Je jednoduché sedět doma, odpírat si jídlo, ale opravdová odvaha je vstát a začít makat. Starat se o své tělo a naslouchat mu. Sama v tomhle nejsem dobrá, přiznávám, že u cvičení nikdy nevydržím, ale i přesto, že nemám ideální váhu a míry, nikdy bych svému tělu neudělala něco takového. Znovu začínám a přestávám a i to je pokrok, protože taky bych mohla přestat a už nikdy nezačít.

Mnoho lidí by se mělo naučit rozlišovat pravou anorexii, kdy jde o nemoc, a anorexii, kdy si dívka říká chci být anorektička, abych byla hubená. Je to jako říkat si chci mít kašel, aby mě bolelo v krku, chci být nemocná, abych mohla brát prášky. Prostě naprosto beze smyslu.

Nevím, čeho se vůbec tady snažím dosáhnout pomocí takového článku, jen mě to tak naštvalo, že jsem to nemohla nechat jentak a musela se vypsat. Ani si neumíte představit, jak zuřivě jsem mlátila na jednotlivá písmena klávesnice. Šíření mentálních nemocí by podle mě mělo snad být i trestné. Blog.cz by se s tímto měl nějak vypořádat. Je mi jasné, že jako mávnutím kouzelného proutku všechny pro-ana bloby nezmizí, ale omezit, to by snad šlo ne?

NA ZÁVĚR BYCH CHTĚLA UPOROZNIT, ŽE SE NEVYSMÍVÁM ANOREXII ANI ŽÁDNÝM JINÝM MENTÁLNÍM PORUCHÁM. Nic z toho není vtipné, je to vážné onemocnění a myslím, že s tímto trendem by se mělo něco dělat a nenechávat ho bez povšimnutí, protože ty dívky (a bohužel i chlapci) si neuvědomují, jaké je to riziko a co doopravdy způsobují sobě i lidem kolem nich. neuvědomují si, že blog.cz navštěvují především mladí lidé, kteří jsou v pubertě a dají se snadno ovlivnit. Především dívky v tomto období přicházejí o sebevědomí a začínají se podceňovat a tím propadat takovým nemocem. A v dnešní době je v tom dokonce některé vypatlané mozkovny podporují!

STOP PRO-ANA BLOGŮM!