Září 2016

Překonání stereotypu, blog | Černá hodinka

25. září 2016 v 14:44 Černá hodinka
Z ohledu uspořádání článků to není tak dlouho, co byla poslední Černá hodinka, ale z ohledu časového, to je pořádku kus! Poslední publikovaný článek je ze dne 10. září, což je, pokud ještě umím trochu počítat, ikdyž tomu moje písemka z matiky moc nenaznačuje, celých 15 dní. A to mi příjde jako dost velká doba. V poslední době proběhlo opravdu mnoho změn, které zapříčinily mojí neaktivitu, ale stále mi nějak nedochází, jak jsem se nemohla přihlásit tak dlouho. Opravdu, já se ani nepřihlásila. V podstatě jsem celý tento týden ani nezapnula na intru notebook. Divný.

Každopádně jsem se pustila do těžkého překonání stereotypu s kamarádkou. Můj den dříve vypadal následovně: vstala jsem, šla do školy, koupila si jídlo, šla na intr, četla si, šla spát, a od znovu. Každičký den jsem opakovala to samé, mou jedinou výjimkou bylo, když jsem chtěla jít do knihovny. Tenhle týden jsem to ale naprosto změnila a každý den někam šla, něco vyřídila a musím říct, že to byl skvělý pocit. Stále mi připadalo, jako by se mi za to vesmír odměňoval v podobě menších překvapení. Vše, co bylo řečeno, že je potřeba udělat, nebo bychom mohly zkusit, jsme udělaly. U mě je to něco neskutečnýho a doufám, že z tohoto rytmu nevypadnu. Každopádně jsem díky tomu ale neměla čas na nic jiného. Často jsem přišla na intr unavená, lehla jsem, nebo jsme se koukly na film a šla jsem spát. Nebyla energie a tím ani nápady. Můj mozek prostě ve fantazii stagnoval.


Řekla bych, že mi to ale za všechno stálo, po dlouhé době jsem se opravdu bavila. Zkusila jsem nová jídla, dokonce jsem si přivstala v půl 6, jen abych si zašla na snídani. A tomu říkám u mě pokrok. Celý minulý rok jsem byla ráda, že jsem do 7 vstala a stihla se za 20 minut připravit do školy. A teď mi to všechno tak krásně vycházelo.

Dále bych chtěla mluvit o blogu obecně. Nejsem spokojená. A jakože vůbec. Přemýšlela jsem nad kompletní změnou, dokonce i nad promázáním článků, ale to mi příjde až moc drastické. Přitom design se mi líbí, ale celý ten směr, kterým se obírám je takový.. divný. Píšu články jentak halabala, nemám žádnou šablonu, všechno je tu takové.. roztříštěné. Jednodušše to nešlo tak, jak jsem chtěla a teď jsem z toho nesvá, ale myslím, že pořád mám šanci s tím něco udělat, jenom se do toho teď musím zpátky dostat. Opravdu nechci tenhle blog uvrhnout do zapomnění a více se mu nevěnovat. Když jsem ho zakládala dala jsem si slib, že tenhle mi už vydrží. Tak uvídím, jak to zvládnu.

Asi toho není už moc, o čem bych chtěla mluvit. Všechno je teď nějak moc dobrý, tak už jen čekám, kdy se to přehoupne na druhou stranu, aby ten svět byl zase v rovnováze. Když nad tím ale tak přemýšlím, možná se to teď tímhle dostalo do rovnováhy, neboť minulý rok z tohohle ohledu opravdu za nic nestál.

Mějte se krásně a u dalšího článku, ahoj. :)
P.S. Už je tu podzim! Jen to těm stromům nějak dlouho trvá, jak je pořád teplo.


Sociální fobie | Strach z vlastních myšlenek

10. září 2016 v 15:08 Téma týdne
Nikdy to nepřestává a táhne vás to ke dnu. Nedokážete s tím nic udělat, nezvládáte se zlepšovat a strach vám to ani nedovoluje. Vaše myšlenky vás děsí, stejně tak vaše budoucnost, neboť každý den vám hlavou proběhnou věty jako "Kam se s tímhle dostanu?". Jste spokojeni a zároveň chcete změnit svou osobnost. Říkáte si, že to jste prostě vy a máte to rádi, ale druhý den byste dali vše za to, abyste mohli žít normálně. Děsí vás to. Přebývá to ve vás a živí na negativních zkušenostech, neúspěších a strachu. Roste to každý den a užírá vás zevnitř kousek po kousku. Pomalu získává kontrolu. Svazuje vám to ruce, zatemňuje oči. Snažíte se s tím bojovat, ale pomalu prohráváte.

Určitě jste hodně krát už slyšeli něco ve stylu "Mám ve svém těle démona." a já musím říct, že to je nejlepší vyjádření, jaké můžu použít. Nehraju si tu na depresivní holčičku, jen vám to chci vysvětlit. Ti, co to neznají, to ale podle mě stejně nepochopí.

Slýcháváte jen narážky, i ty nevyřčené. Hlavou vám proplouvají myšlenky ostatních a snažíte se jen soustředit na svoje. Cítíte pohledy, i když se nikdo nedívá. Slyšíte smích mířený na vaše chyby. Bloumáte nad tím celý den. Co dělám špatně? Stojím nakřivo? Dnes se tvářím divně. Smekla se mi noha. Každý to viděl. Co když nebudu mít drobné? Co kdyz mi to upadne? Nepůjdu radši jinou cestou? Autobusem?! Tramvají?! Přisednout si?! Já si postojím. Ale takhle na mě každý vidí. Co když zabrzdí a já upadnu? Nebudu se hlásit. Ať se nezeptá mě, prosím.

Quote on anxiety: Felling like you´re about to cry when someone points out you´re doing something wrong. www.HealthyPlace.com: I worry my depression and anxiety are always going to keep me from being the person I dreamed of becoming.: Quote on anxiety: Anxiety is not being able to sleep because you said something wrong two years ago and can't stop thinking about it. www.HealthyPlace.com:

Je těžké vyjadřovat, jak se cítím v jistých situacích. Pro lidi je to těžké pochopit a já nechci, aby došlo k nějakému nedorozumění, ale nevím jak to zformulovat, aby to bylo k pochopení. Pocity, co cítím jsou blízké k úzkosti, stresu, strachu, mdlobám, zkaženému žaludku a panice v jednom okamžiku na jednou. Kdykoliv máte platit u pokladny, máte jít do školy, najíst se v jídelně, jit po ulici plné lidí a nedej bože jet MHD! Radši si každý den do školy vyrazím dřív a těch 25 minut se projdu. I těch 35 minut chůze na nádraží z intru zvládám, přestože těch lidí potkám hrozně moc, ale autobusem opravdu ne a tramvají už vůbec. Vadí mi to, ano. Jsem slabá, nesnažím se zbavit strachu. Já to vím, ale je to těžký. Možná nebudete chápat můj strach, však kdo by se bál jen dát peníze u pokladny a jít pryč? Ale co když mi ty peníze vypadnou z ruky? Co když nebudu mit dostatek peněz? Co když se mě na něco zeptá a já jí neuslyším? Budu se muset zeptat. Co když v té frontě překážím? Stojím vůbec ve správné frontě? Tolik myšlenek mi proběhne hlavou jen kvůli zaplacení v obchodě.

Sociální fóbii musíte překonávat, jinak roste. Už se tolik nebojím jezdit vlakem domů. Dokážu dojít sama do školy a zpět. Jsou to situace, které musím přetrpět, nešlo to jinak, ale stále nemám odvahu na jiné věci, které nejsou tak podstatné. Ale snažím se, chci zkusit autobus. Mám jen jedno přání - zastavit to. Ať to jde pryč a už se to nevrací, protože já to nechci.

Abych to také uvedla na pravou míru, není to to samé, jako být stydlivý. Zároveň může být sociofobik i velmi hovorný, přátelský. Já mám ráda svůj malý okruh skládající se z rodiny a dvou přátel. A stačí mi to, je to dostačující. Někdy bych třeba ráda šla na rodinnou oslavu nebo se jít někam pobavit, ale nenašla jsem odvahu. Koncerty mi kupodivu tolik nevadí, pokud už jsem pod vlnou adrenalinu a hraje hudba.

Když jsem mluvila o strachu ze své budoucnosti, je to hlavně z toho důvodu, že společnost je více nakloněna extrovertním lidem. Lidem, kteří se nebojí křičet. A já, introvertní samotářský sociofobik to nebude mít lehké. Bojím se, že kvůli svému strachu skončím špatně. A to mě vede kupředu. Pomalu, ale i ten autobus je fajn, no ne? Už teď to vidím černě, můj strach ovlivňuje i výkony ve škole. Ráda se učím a obor mě zajímá, ale nedokážu se přihlásit, nedokážu odpovědět na úkol a odprezentovat svou práci už vůbec ne. A takhe se hromadí špatné známky.

Doufám, že jsem vás alespoň trochu seznámila s touto fobií a pochytili, co se vlastně honí v hlavě takovým lidem.

Škola, intr a čas | Černá hodinka

3. září 2016 v 17:52 Černá hodinka
Tak už je to oficiálně tady. Vážně závidím všem, co jdou poprvé do školy až v pondělí, ale alespoň už to mám za sebou. Samozřejmě jak jsem předpokládala, z ostatních škol si stěžovali, jak tam musí sedět až do dvanácti, já jsem byla ráda že jsem v půl druhé vypadla a měla to už za sebou, neboť jsme se už od druhé hodiny začali učit. Kéžbych mohloa už zůstat doma a například studovala dálkově. To učení mi nevadí, odborné předměty mám fakt ráda, ale vzhledem k tomu, že nám do třídy propadly čtyři bývalé druhačky a další dva noví přišli, je nás tam až moc. Rok jsem si zvykala vůbec na své spolužáky a teď musím znovu.

Díky našemu novému rozvrhu budu nejspíš jezdit z intru v pátek až v půl 5. Minulý rok mi to krásně vycházelo na půl 3 a v 5 už jsem byla v klídku doma i z nádraží. Celkem jsem na to zvědavá, včera jsem takhle přijela a stihla jsem si akorát dát vyprat věci a šla jsem spát. Budu doufat v nějakou změnu.


Intr mě také nijak netěší, jsme teď v takové malé komůrce, kam se sotva vejdeme. Abych něco vyhodila do koše, další musí uhnout, světlo rozsvicujeme spínačem až vzadu za skříní, klidně se můžu s kamarádkou držet ve spánku za ruce, jak blízko máme postele. Určitým způsobem se tam cítím bezpečněji, není to až tak stísněné, ale radši bych byla ve větším. Spíš bych to brala jako pokoj pro dva, než pro jednoho. Taky se už nemůžu ani v klidu najíst! Byla jsem zvyklá, že byla jídelna skoro poloprázdná a teď? Příjdu tam co nejdřív a už stojím ve frontě s dvaceti lidma. A to nemluvím o tom, jak si vás všichni prohlížejí. Cítím se znovu jako podřadný prvák. :D A tím neříkám, že jsou podřadní, jen já jsem si tak přišla.

Vybalování bylo asi nejhorší, znovu jsem zjistila, že jsem spoustu věcí nechala doma. Například něco na spaní, ramínka na oblečení a další věci, byla jsem ráda, že jsem tam zůstala jen na jednu noc. Každopádně jsem zvědavá, jak to tenhle víkend potáhnu vlakem, to bude celkem komický a dost jsem ohledně toho zvědavá.

Taky nějak nevím, jak to bude s mým časem na blog. Kolik mi toho bude zbývat teď se začátkem školy. Navíc mi asi znovu rapidně klesne nálada, protože tak to u mě jednodušše bývá, když musím být s ostatníma lidma, ale budu to muset znovu přetrpět a zkusit to změnit, i když vím, že to nepůjde. Budu se snažit co nejvíce toho věnovat učení, ať alespoň k něčemu tam jsem. Budu doufat, že napíšu alespoň 1-2 články týdně.

Doufám, že vy jste na tom teď lépe a ve škole nebo na intru se vám líbí. :)