Sociální fobie | Strach z vlastních myšlenek

10. září 2016 v 15:08 |  Téma týdne
Nikdy to nepřestává a táhne vás to ke dnu. Nedokážete s tím nic udělat, nezvládáte se zlepšovat a strach vám to ani nedovoluje. Vaše myšlenky vás děsí, stejně tak vaše budoucnost, neboť každý den vám hlavou proběhnou věty jako "Kam se s tímhle dostanu?". Jste spokojeni a zároveň chcete změnit svou osobnost. Říkáte si, že to jste prostě vy a máte to rádi, ale druhý den byste dali vše za to, abyste mohli žít normálně. Děsí vás to. Přebývá to ve vás a živí na negativních zkušenostech, neúspěších a strachu. Roste to každý den a užírá vás zevnitř kousek po kousku. Pomalu získává kontrolu. Svazuje vám to ruce, zatemňuje oči. Snažíte se s tím bojovat, ale pomalu prohráváte.

Určitě jste hodně krát už slyšeli něco ve stylu "Mám ve svém těle démona." a já musím říct, že to je nejlepší vyjádření, jaké můžu použít. Nehraju si tu na depresivní holčičku, jen vám to chci vysvětlit. Ti, co to neznají, to ale podle mě stejně nepochopí.

Slýcháváte jen narážky, i ty nevyřčené. Hlavou vám proplouvají myšlenky ostatních a snažíte se jen soustředit na svoje. Cítíte pohledy, i když se nikdo nedívá. Slyšíte smích mířený na vaše chyby. Bloumáte nad tím celý den. Co dělám špatně? Stojím nakřivo? Dnes se tvářím divně. Smekla se mi noha. Každý to viděl. Co když nebudu mít drobné? Co kdyz mi to upadne? Nepůjdu radši jinou cestou? Autobusem?! Tramvají?! Přisednout si?! Já si postojím. Ale takhle na mě každý vidí. Co když zabrzdí a já upadnu? Nebudu se hlásit. Ať se nezeptá mě, prosím.

Quote on anxiety: Felling like you´re about to cry when someone points out you´re doing something wrong. www.HealthyPlace.com: I worry my depression and anxiety are always going to keep me from being the person I dreamed of becoming.: Quote on anxiety: Anxiety is not being able to sleep because you said something wrong two years ago and can't stop thinking about it. www.HealthyPlace.com:

Je těžké vyjadřovat, jak se cítím v jistých situacích. Pro lidi je to těžké pochopit a já nechci, aby došlo k nějakému nedorozumění, ale nevím jak to zformulovat, aby to bylo k pochopení. Pocity, co cítím jsou blízké k úzkosti, stresu, strachu, mdlobám, zkaženému žaludku a panice v jednom okamžiku na jednou. Kdykoliv máte platit u pokladny, máte jít do školy, najíst se v jídelně, jit po ulici plné lidí a nedej bože jet MHD! Radši si každý den do školy vyrazím dřív a těch 25 minut se projdu. I těch 35 minut chůze na nádraží z intru zvládám, přestože těch lidí potkám hrozně moc, ale autobusem opravdu ne a tramvají už vůbec. Vadí mi to, ano. Jsem slabá, nesnažím se zbavit strachu. Já to vím, ale je to těžký. Možná nebudete chápat můj strach, však kdo by se bál jen dát peníze u pokladny a jít pryč? Ale co když mi ty peníze vypadnou z ruky? Co když nebudu mit dostatek peněz? Co když se mě na něco zeptá a já jí neuslyším? Budu se muset zeptat. Co když v té frontě překážím? Stojím vůbec ve správné frontě? Tolik myšlenek mi proběhne hlavou jen kvůli zaplacení v obchodě.

Sociální fóbii musíte překonávat, jinak roste. Už se tolik nebojím jezdit vlakem domů. Dokážu dojít sama do školy a zpět. Jsou to situace, které musím přetrpět, nešlo to jinak, ale stále nemám odvahu na jiné věci, které nejsou tak podstatné. Ale snažím se, chci zkusit autobus. Mám jen jedno přání - zastavit to. Ať to jde pryč a už se to nevrací, protože já to nechci.

Abych to také uvedla na pravou míru, není to to samé, jako být stydlivý. Zároveň může být sociofobik i velmi hovorný, přátelský. Já mám ráda svůj malý okruh skládající se z rodiny a dvou přátel. A stačí mi to, je to dostačující. Někdy bych třeba ráda šla na rodinnou oslavu nebo se jít někam pobavit, ale nenašla jsem odvahu. Koncerty mi kupodivu tolik nevadí, pokud už jsem pod vlnou adrenalinu a hraje hudba.

Když jsem mluvila o strachu ze své budoucnosti, je to hlavně z toho důvodu, že společnost je více nakloněna extrovertním lidem. Lidem, kteří se nebojí křičet. A já, introvertní samotářský sociofobik to nebude mít lehké. Bojím se, že kvůli svému strachu skončím špatně. A to mě vede kupředu. Pomalu, ale i ten autobus je fajn, no ne? Už teď to vidím černě, můj strach ovlivňuje i výkony ve škole. Ráda se učím a obor mě zajímá, ale nedokážu se přihlásit, nedokážu odpovědět na úkol a odprezentovat svou práci už vůbec ne. A takhe se hromadí špatné známky.

Doufám, že jsem vás alespoň trochu seznámila s touto fobií a pochytili, co se vlastně honí v hlavě takovým lidem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Clariena Clariena | Web | 10. září 2016 v 20:02 | Reagovat

Mám to samé, ale cítím, že se to lepší. Hodně člověku pomůže, když se neustále překonává a jde strachu naproti. Vím, zní to hodně jako klišé, ale je to prostě pravda.

Co mi třeba ale doteď dělá problém, je vybírat si podprsenky sama v obchodě... cítím se, jako kdyby na mě hleděl celý svět. Nebo se mi třesou ruce, když mám zaplatit u pokladny. Taky mám problém, když musím někde v klidu stát, někde, kde je hodně lidí... najednou mám pocit, že neudržím rovnováhu, nevím co s rukama... jo, je to těžký. Ale všechno to pramení ze strachu z druhých lidí. Kolikrát si představím, že jsou to jen roboti a trošku mi to pomůže, pochopím, že o nic nejde :D

2 regina ⌂ regina ⌂ | E-mail | Web | 10. září 2016 v 21:00 | Reagovat

Přesně vím, jak se cítíš. Nedokážu říct, jestli taky trpím sociální fóbií, protože psychiatra ani psychologa jsem nikdy nenavštívila, ale tuším, že ve mě přetrvává nějaký druh úzkostné poruchy. Pocity, které popisuješ moc dobře znám, a i přesto, že se je snažím ignorovat, jsou pořád tam a znemožňují mi normálně fungovat ve společnosti. I když člověk sebere odvahu a řekne si, že přece o nic nejde, že bude statečný, tak se stejně vždycky objeví situace, se kterou si neporadí, a srazí ho prudce na kolena. A to mu sebere naději, že všechno bude jednou normální....protože nebude.

Snažila jsem se tu úzkost, která mě ovládne pokaždé v přítomnosti cizích i známých lidí, porazit, ale není to vůbec jednoduché. Jak by taky mohlo být, když si člověk neustále připadá jako idiot a nemá k sobě respekt? Ale přesto se něco tento rok změnilo. Pořád tam ten strach je. Pořád tam bude. A to je potřeba přijmout. Přijmout samu sebe takovou, jaká jsi.

Nikdy nebudeš normální, nikdy se nebudeš ve společnosti cítit dobře, nikdy nebudeš tak sebejistá před ostatními. Ale přesto každý den vstaneš z postele a opakuješ to stále znovu. Bojuješ s tím každý den, překonáváš svůj strach a stále se snažíš, i když máš v tomto světě tak ošklivou nevýhodu. Kdo jiný může říct, že bojuje se svým strachem každý den? Musíš si to říkat a věřit tomu - jsi statečná! Všichni lidi, kteří touto fóbií trpí jsou neuvěřitelně stateční, ale musí si to uvědomit. Nemůžeš se srovnávat s ostatními lidmi, protože nejsi jako ostatní. Jsi mnohem víc, než jsi myslíš. Žiješ s břemenem, který většina lidí nikdy nepozná. Hlavně nikdy neztrácej naději, protože dokážeš jednou v životě úžasné věci, a všechno to, co tě teď ničí, ti jednou pomůže překonat samu sebe.

Doufám, že jsem ti aspoň trochu pomohla. :-)

3 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 10. září 2016 v 22:41 | Reagovat

koncerty jsou fajn :) když začnou hrát housle, lesní roh a třeba i klavír :) klasika má úžasné kouzlo

4 cincina cincina | Web | 11. září 2016 v 18:40 | Reagovat

I když netrpím sociální fóbií, tak ti vlastně rozumím, protože podobné otázky si v hlavě také někdy pokládám:) Je hrozné s tím bojovat každý den a věřím tomu, že si na depresivní holčičku nehraješ:) Na to se snad ani hrát nedá ne?

5 Nikki Allen Nikki Allen | Web | 11. září 2016 v 20:39 | Reagovat

Chápu tě, ani nevíš jak.
Sama občas nevím, jak to změnit.

6 dead angel of darkness dead angel of darkness | 12. září 2016 v 12:26 | Reagovat

Sociální fobie je strach z lidí...

7 bestinblack bestinblack | Web | 12. září 2016 v 19:21 | Reagovat

[1]: Také cítím mírný ústup, ale přesně jak říkáš, klepou se mi ruce, nevím, jak někde stát a tak dále. Zní to jako klišé, ale sama vím, že to tak prostě je, bez toho překonávání to nejde.
S těma robotama to zkusím :D

[2]: Ano, z části to můžu brát i jako přednost, ale zároveň mě to hrozně svazuje. Každý den s tím bojovat, jak říkáš, je opravdu těžké a ráno sedím na posteli a přemýšlím, jak udělat, abych nikam nemusela. Marně, do školy se musí, ale stále stejně hledám záminky. :)

[3]: Na klasice jsem zatím nebyla, ale casro jsem chodila na akustické koncerty městského sboru, to bylo taky opravdu fajn. :)

[4]: Je to hlavně z důvodu, že takové narážky, na co si to vlastně hraju, už přišly. Myslím, že určitě každý si někdy něco takového zažije. :)

[5]: Budeme to muset zvládnout.

[6]: Ano. A kontaktu s nimi, jakykoliv pobyt ve společnosti. :)

8 Lady de Vampire Victoria Lady de Vampire Victoria | Web | 17. září 2016 v 22:50 | Reagovat

[7]: Vím mám to

9 crazyjull crazyjull | Web | 24. září 2016 v 13:03 | Reagovat

Naprosto tě chápu. Já také trpím sociofobií a je to příšerný. Snažím se s tím něco dělat a už půlroku chodím k psycholožce. A musím uznat, že po tom půlroce se to zlepšilo. Sice se to zlepšuje pomalu a ve třídě pořád nemluvím a když jdu na autobus přemýšlím, jak zaplatím, kde budu stát atd, ale už mi to přeci jen dělá méně problémů. Doufám, že jednou se z toho dostanu, i když si nejsem jistá, že to zmizí na 100%. Držím palce ať všechno zvládneš! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama