Černá hodinka

Aby to vypadalo, že něco dělám | Černá hodinka

27. května 2017 v 14:22
Kolik už to je měsíců? Dva a půl? Přibližně.

Dva a půl měsíce jsem se neozvala na blog, přestože jsem se vracela, zkoušela psát, tvořila jiné stránky, vymýšlela jména, psala náměty, ale kde nic, tu nic. Za tu dobu jsem toho stihla, dalo by se říct, hodně. Dokonce jsem se zaměřovala i na školu, odjela do zahraničí na pár dnů, i zvládla praxe. K blogu to však vůbec nepřispělo, i když vám tu můžu povídat, jak mám vytvořený plán, založený nový blog, na něm rozepsané články, ale k realizaci se nějak nedostávám. Je to škoda. Mrzí mě to.

Proč vůbec nefunguje už nový blog? To proklaté jméno!

Víte, motivace je, nápady jsou, ale už jsem prostřídala tolik jmen, že mi dochází inspirace. Když už jsem se pro jedno rozhodla, bylo buď zabrané nebo se tak jmenovala nějaká restaurace, kniha, dokonce i vinotéka. Teď mám jedno volné, docela se mi i líbí, ale zní tak zvláštně, že z toho nakonec nejspíš taky nic nebude. Chci název český, hezký, krátký a výstižný. Především výstižný. Ale není to tak jednoduché, jak se může zdát.

A tak proč tohle vůbec píšu.. Jen abyste věděli, vy, co sem občas ještě přijdete, k mému překvapení i při neaktivitě je vás dost, že pořád pracuju, jen potřebuju čas. A přestože jsem si myslela, jak se tu rozepíšu a podělím se o kousky ze svého života, stejnak to zde ukončím. Nechci psát o hloupostech jen abych uměla natáhla článek. Co jsem chtěla napsat, to tu je. :)

Blogování z mého pohledu | Černá hodinka

12. března 2017 v 15:15
Černá hodinka byla nedávno, pokud se koukneme na pořadí článků, je to respektive hned ten poslední, z ohledu data to už je ale docela dávno. Jde o to, kdo jak bere časový údaj "dávno", ale určitě mi dáte za pravdu, že tu moc často tedy nejsem. Dnes tu nejsem po dlouhé době pro to, abych odůvodňovala svou neaktivitu, spíše se chci pobavit o blogu jako samotném. Neboť jsem si tak lehla do postele a uvědomila si, co to tu vlastně dělám. Nikdy jsem nechtěla mít takovýhle blog, kde budou články stylu tak teď si tohle napíšu a konec. Pár článků tu jsou pro mě docela povedených, měla jsem chuť je psát, dala jsem si na nich záležet, ale spousta jich tu je takových meh.

Hodně dlouho jsem přemýšlela, zda tu tohle probírat. Co jsem vlastně chtěla tímhle blogem dokázat? Proč jsem se do toho vůbec dala? Nevím, zda to bude někoho zajímat, nebo se s tím někdo třeba ztotožní, každopádně tím trošku odůvodním to, co se bude dál dít s tímhle celým blogem a také to chci ze sebe dostat.

Začnu hned zhurta a jak už jsem to tak říkala tady několikrát, fakt se mi tu nelíbí. Víte, už teď je pro mě docela úspěch, že jsem tu vydržela už skoro rok, přestože jsem nepřispívala moc pravidelně, ale já to počítám jako jeden z malých gólů. Vlastně už je to celých 11 měsíců a to je pro mě velký pokrok oproti dřívějšku. Možná se to někomu může zdát jako malé číslo, ale pro mě je to fakt mazec! Bohužel za celých těch 11 měsíců tu vedu práci, na kterou nejsem vůbec pyšná a to mě rozčiluje. Doslova mě to až frustruje a nemám pak žádnou chuť pokračovat tady dál.

Proč vůbec tenhle blog vznikl? Odjakživa jsem člověk, který rád říká své názory a hledá lidi, kteří jsou mu podobní. Zároveň se také liší a hledá ty odlišnosti v jiných. Troufám si říct, že jsem někdy celkem komplikovaná osobnost. Mým nejdůležitějším posláním bylo dostat na blogovou sféru někoho odlišného. Chtěla jsem řešit jiné věci, ale ve stejných oblastech. Například jak v kosmetice, tak i v oblečení, ale zároveň se dostat ke knihám, hrám apod. Kam se kouknu, tam vidím to samé. Tímhle nikoho neurážím a neříkám, že je to špatně. Jednoduše jsem chtěla přinést něco nového do blogovacího světa, neboť lidi, kteří jsou jako já, znám většinou jen v zahraničí a pouze na instagramu. Živí se jako alternativní modelky, fotografové, makeup artisti, někdy i youtubeři, ale i to je pro mě často vyjímečné. V podstatě z česka nesleduju téměř nikoho takového. Z těch alternativnějších lidí na české sféře znám jen Evzuu, pak už jen zahraniční, přičemž blogů je jen velmi maličko.

Kam se podívám, tam vidím samé nude barvičky, nové svetříky, doporučení, kde koupit ty nejtřpytivější tenisky na světě. Já se na to ráda podívám, přečtu si to, ale nic mi to v podstatě nedá a myslím, že je tu hodně lidí, kteří to mají stejně. Jen málo výběru je určené přesně pro mě, vždy se modlím, aby další recenzovaná řada obsahovala nějakou barvu rtěnky, která se mně bude hodit. Proto jsem chtěla vytvořit takové své místo, kde se právě budu věnovat těmhle alternativnějším věcem.

Jak můžeme vidět, dopadlo to úplně jinak. Padla jsem do absolutního mainstreamu, kdy postuju absolutně obyčejné věci, které mě ničím nenaplňují a ani nevystihují. Vedu si tu takový svůj deníček, který není ničím vyjímečný, což je celke silné slovo, ale nemůžu právě přijít na lépe vystihující. A to mě ohromně brzdí dál. Nemám chuť v tom pokračovat a proto jsou i tak dlouhé odmlky. Upřímně musím říct, že bych se se svým blogem nemohla ani nikomupochlubit, protože bych se musela hanbou propadnout.

Dlouho si zahrávám s myšlenkou začít znovu. Nejlépe přejít na blogspot, kde by to bylo nějaký ten čas dost krkolomné, než bych si na to zvykla, naučila se alespoň malé základy, jak to tam chodí, ale už mi tu prostě není příjemně. Mám pár nápadů, jak to vlastně vést. Celkově bych chtěla pokročit na trošku kvalitnější úroveň. Blogování mně jak samotné hrozně moc baví, i ta práce okolo, ale jsem si vším moc nejistá. Jedna velká překážka je jméno, neboť bestinblack je zabrané (ano, mám to ozkoušené:D) a nic jiného nemám zatím vymyšlené. Chtěla bych aby to bylo výstižné na mou osobu a bohužel jsem s tímto jménem už strašně moc vžitá. Další velkou překážku je ta moje anonymita v nějaké míře. Nechci najednou sdělovat všechny své údaje, vylézt ze stínu a propagovat se zcela veřejně. V tomhle jsem hodně opatrná, přece jen jsme stále na internetu. Bohužel mě to brzdí například ve focení fotek. Nemůžu jít s kamarádkou a říct, že si to potřebuju vyfotit do postu na blog, nebo ať mě vyfotí tamhle, neboť chytám nový článek.

Vše je to teď celkem zmatené, ale snažím se si to co nejrychleji urovnat. V podstatě ani nevím, zda to tu bude ještě někdo číst, jelikož jsem asi hodně čtenářů ztratila, přestože jeden čas tu bylo dost rušno. Možná, že budu i ráda za jakoukoliv vaší radu, jak to vidíte vy, zda jste něčím takovým také procházeli a tak dále. Můžete jak v komentářích, nebo na email, který mám uvedený v menu. Opravdu mě to potěší.

Doufám, že jsem vás neunudila, ikdyž to se asi u článku říct nedá, protože to byste se nedočetli až sem a prostě to vykřížkovali, ale nevadí. Budu doufat, že to třeba někdo dočetl až sem. Mějtě se hezky a zatím ahoj.

Spousta knih, málo času | Černá hodinka

26. února 2017 v 15:30
Tak jsem se tak poohlédla po článcích a zjistila jsem, že bych se mohla zase po delší době vykecat. Tyhle spontánní články mě moc baví a doufám, že dnes napíšu alespoň pár smysluplných řádků a ne jako jindy, kdy se snažím psát a nakonec to skončí v koši. Vždy když si to po sobě čtu, říkám si, co jsem to vůbec vymyslela.

Jako první bych začala velmi smutnou zprávou... končí mi jarní prázdniny. Ano, já vím, muselo to přijít, ale doma je tak krásně, kéž byc na žádnej intr nemusela. Po dlouhé době (dobře, byly Vánoce nedávno) jsem si užila chvíli klidu a ne samý spěch. Ono se to řekne, že na víkend jedu domu, ale ono z toho víkendu moc nezbyde. V pátek přijíždím večer a jsem po celém tom týdnu a hlavně cestě unavená, že jen lehnu a spím. Jak už to u mě bývá, druhý den vstanu později, což už mi zkrátí ten den, a poté se snažím se trochu zregenerovat. To se však protáhne, jak by ne, odpoledne mi zbývá na to, abych se alespoň pár hodin viděla s rodiči a pak si občas zkusím udělat něco do školy. A je večer.. jde se spát. A neděle? To nestačí za řeč, ta už je jen uspěchaná a plná balení a psychických příprav na odjezd. Spousta lidí odjíždí třeba až večer, no, já jedu 2 a půl hodiny, takže smůla.

Snad chápete, jak tragické je pro mě toto zjištění, že můj pohodový týden je u konce. Nejvíce jsem na prášky, že sjem toho nestihla spoustu udělat. Přivezla jsem si tři knihy, které jsem potřebovala přečíst a jak to dopadlo? Přečetla jsem dohromady ubohých dvacet stran! Dvacet! Nechápu, jak se to stalo, ale je to bohužel pravda. Můj čtenářský deník je na spadnutí a na to, že příští týden mám naplánovanou knihovnu, přičemž jsem nepřečetla zatím vůbec nic, mě také celkem stresuje. Co víc na to říct, knížek je mnoho, času málo a to mi nejvíce vadí.

Možná si ten čas okrádám pouze svým lenošením, nebo jak rodiče rád říkají "nicneděláním", ale to není tak moc pravda. Jen jsem člověk, co má více zájmů a některé jsou bohužel čaově náročné. Jako třeba hraní her. Možná si někdo řekne, jak to vůbec můžu pořadovat za svůj zájem, patří to k něčemu, co můžu vypustit, ale to není tak moc pravda. Pro mě je to stejné jako knihy. Navíc teď hraju úžasného Tomb Raidera a to nejde jentak opustit. Stejně tak musím svůj čas dělit i mezi kreslení, které sice poslední dobou celkem zanedbávám, ale stále to nějaký čas zabere.

Velkou část svých prázdnin jsem věnovala také matice. Hnusné, odporné a zákeřné matice. Příznávám se, že jsem se jí nevěnovala tolik, jak bych potřebovala, ale snažila jsem se a jak to dopadlo? Nechápu to, stále to nechápu. Někdo si řekne, pff, kvadratické rovnice, moc jednoduchý, ale já se v tom prostě ztrácím. Umím vzorečky, chápu princip, pak dostanu příklad a všechno mi vypadne. Opravdu bych potřebovala i jen na malou chviličku vyměnit s někým mozek. Jen 45 minut v úterý ráno, děkuji. Jednoduše nevím, jak se ještě více snažit.

Nejhorší na Černé hodince je, že nejdříve mám přesně v hlavě, co bych chtěla psát, ale pak mi najednou všechna témata vypadnou. Zmiznou a já nemůžu přijít na nic dalšího. Určitě je toho tak moc, co jsem tu chtěla zmínit, ale já najednou nevím nic. Někdy přemýšlím, zda bych si neměla nechat předepsat prášky na paměť, jelikož to začíná být opravdu podezřelý, jak málo si toho pamatuju. Tříbím mozek jazyky, pravidelně čtu, ale přesto se moje paměť jen zhoršuje.

Mé mozkové buňky jsou opravdu nespolehlivé, i když se snažím vymyslet další téma, ovšem spousta z toho je nezajímavá a o jiných zase nechci mluvit. Nejlepší bude to dnes tady ukončit. Jsem ráda, že jsem zvládla napsat alespoň něco, i přestože bych právě tento čas měla zrovna využívat ke škole. Doufám, že jste si své prázdniny užili a ty, které to teprve čeká, jste šťastní to tvorové.

Poslední poznámka: zhlédla jsem konečně film Warcraft a stále si nedokážu udělat názor.

Šťastný nový rok, ještě stále žiju | Černá hodinka

1. ledna 2017 v 16:09
Vsadím se, že někteří už přemýšleli nad tím, že o mně už neuslyší. Respektive neuslyší nic ode mně. Ale to bych nebyla já, kdybych jen neměla svůj další blok a nedala ani vědět, protože jsem jenom nezodpovědná, neohleduplná a spoustu dalších slov začínajících na slabiku ne a znějící v negativním smyslu.

Možná to bylo dané tím, že jsem toho měla spoustu do školy, opravdu spoustu a navíc jsem téměř každý den chodila na brigádu, která mě opravdu vysilovala, neboť jsem celé odpolede jen běhala po celém pracovišti, ale byla to práce s knihami a byla jsem za to moc ráda. Cítit vúni tisíce nových knih každý den je něco nádherného a ještě jsem za to dostala slušně zaplaceno! Řekněme, že má brigáda mi velice ulehčila nákup dárků a vánočních slev na Steamu. Tímto se vám můžu vymlouvat, že jsem byla poměrně pracující/studující člověk, který toho měl hodně na práci, ale za co se vám nemohu omluvit, je moje drzost, že jsem blog opustila jentak bez jediného slova. Ale jdeme dál, to se stane.

Tímhle bych měla za sebou tu omluvnou část, kde se stejně jen vymlouvám a sama to vím, teď se však chci vrhnout na ten velkolepý svátek... Vánoce! Čím jsem starší, tím se pro mne asi stávají obyčejnějšími. Je mi jasné, že už nikdy nebudu tak nadšená z dárků, jako když jsem byla malé dítě, nebudu si tolik užívat Vánoční atmosféru, jelikož sněhu se stejně nejspíš už nedočkám a také jsem téměř všechny Vánoční filmy viděla. Výzdoba mi už nepřináší tolik radosti, ikdyž ze světýlek jsem stejně nadšená každý rok a stromek je opradová nádhera, voňavé svíčky mě také vždy okouzlí, ale stále tomu chybí to něco. I přesto, že jsem moc ráda, že se po dlouhé době doma zdržím více jak na dva dny a vidím rodiče každý den více jak pár hodin, někdy i minut, a jsem za jejich společnost neuvěřitelně vděčná, není to ONO. Prostě to tu není a mrzí mě to. Snažila jsme se co nejvíc, abych si Vánoce užila, ale byl to jen další obyčejný den z pohledu nějaké té atmosféry.

Dostávám se (typicky) k dárkům. Nechci to tu vypisovat, řeknu jen, že konečně mám nový notebook, který mi vydrží nabitý více jak 5 minut (ano, minulý už vážně měl odslouženo, chudáček) a může se stát, že budu stíhat psát ve vlaku, kde stejně trávím každý víkend 4 hodiny. Bude to mnohem více užitý čas. Neříkám, že čtení knih ve vlaku není skvělé, ale proč nezkusit udělat něco pro blog, když už tu mám poměrně dobré zázemí a potřebuju tomu věnovat čas navíc. Konečně si budu moc zajít do knihovny s notebookem a jenom si užívat tu atmosféru.

Jak už jsem naznačila ve druhém odstavci o brigádě, konečně jsem se dostala k dalšímu řádění na Steamu a pořídila si nějaké nové herní kousky. Nekupovala jsem žádné extra nové hry, dokoce se tam objevilo Assassin's Creed 2, ale mezi ty ne až tak staré může patřit titul Tomb Raider a Life Is Strange, u kterého mám sice dohranou teprve první epizodu, ale už se chystám na další. Docela mě i napadlo, že bych alespoň u LIS napsala pár svých dojmů, jelikož z letsplayů mě hra absolutně neoslovila, viděla jsem jen prvních 20 minut možná, ale z mého vlasního pohledu mě to neuvěřitelně chytlo, tak doufám, že hra nezklame.

Předposledním tématem bych tu chtěla znovu vkročit k blogu. Proboha, co jsem to tu stvořila. Občas se na sebe koukám s velkými výčitkami. Když se koukneme na blog jako celek, možná si můžete říct, však to tak špatné není, ale já už popravdě nevím kudy kam. Například 30ti denní výzva se mi absolutě nelíbí a i přesto, že je v tom spoustu mého vyprávění, většinu bych smazala, ale nevím, jak se k tomu tedy postavit. Napadlo mě zanechat jen pár článků, které podle mého mají smysl, například dopis mému budoucímu nebo minulému já, a ostatní nemilosrdně uvrhnout do samotných pekel blogu. Také si stále pohrávám s myšlenkou, jak hodně se chci utápět v anonymitě. Z jistého důvodu je to skvělé, mám tu absolutní svobodu, můžu si tu psát co chci a nikdo z mých blízkých to nezjistí, ale stále si tím nejsem jistá a raději se chci skrývat ve stínu. Jediným problémem je, že to brzdí. Spoustu fotek nemůžu přidat, neboť by mohli odkazovat na něco z mého života. Některé věci, o kterých bych tu ráda napsala, také nemůžu ani zmínit.

Jako poslední bych Vám tu chtěla popřát šťastný nový rok. Nechci se opakovat a psát všemožné srdceryvné slohy a proto se jen ohlédněte na onu větu a představte si pod ní vše, co očekáváte od roku 2017. Přesně to Vám přeju. :)

Překonání stereotypu, blog | Černá hodinka

25. září 2016 v 14:44
Z ohledu uspořádání článků to není tak dlouho, co byla poslední Černá hodinka, ale z ohledu časového, to je pořádku kus! Poslední publikovaný článek je ze dne 10. září, což je, pokud ještě umím trochu počítat, ikdyž tomu moje písemka z matiky moc nenaznačuje, celých 15 dní. A to mi příjde jako dost velká doba. V poslední době proběhlo opravdu mnoho změn, které zapříčinily mojí neaktivitu, ale stále mi nějak nedochází, jak jsem se nemohla přihlásit tak dlouho. Opravdu, já se ani nepřihlásila. V podstatě jsem celý tento týden ani nezapnula na intru notebook. Divný.

Každopádně jsem se pustila do těžkého překonání stereotypu s kamarádkou. Můj den dříve vypadal následovně: vstala jsem, šla do školy, koupila si jídlo, šla na intr, četla si, šla spát, a od znovu. Každičký den jsem opakovala to samé, mou jedinou výjimkou bylo, když jsem chtěla jít do knihovny. Tenhle týden jsem to ale naprosto změnila a každý den někam šla, něco vyřídila a musím říct, že to byl skvělý pocit. Stále mi připadalo, jako by se mi za to vesmír odměňoval v podobě menších překvapení. Vše, co bylo řečeno, že je potřeba udělat, nebo bychom mohly zkusit, jsme udělaly. U mě je to něco neskutečnýho a doufám, že z tohoto rytmu nevypadnu. Každopádně jsem díky tomu ale neměla čas na nic jiného. Často jsem přišla na intr unavená, lehla jsem, nebo jsme se koukly na film a šla jsem spát. Nebyla energie a tím ani nápady. Můj mozek prostě ve fantazii stagnoval.


Řekla bych, že mi to ale za všechno stálo, po dlouhé době jsem se opravdu bavila. Zkusila jsem nová jídla, dokonce jsem si přivstala v půl 6, jen abych si zašla na snídani. A tomu říkám u mě pokrok. Celý minulý rok jsem byla ráda, že jsem do 7 vstala a stihla se za 20 minut připravit do školy. A teď mi to všechno tak krásně vycházelo.

Dále bych chtěla mluvit o blogu obecně. Nejsem spokojená. A jakože vůbec. Přemýšlela jsem nad kompletní změnou, dokonce i nad promázáním článků, ale to mi příjde až moc drastické. Přitom design se mi líbí, ale celý ten směr, kterým se obírám je takový.. divný. Píšu články jentak halabala, nemám žádnou šablonu, všechno je tu takové.. roztříštěné. Jednodušše to nešlo tak, jak jsem chtěla a teď jsem z toho nesvá, ale myslím, že pořád mám šanci s tím něco udělat, jenom se do toho teď musím zpátky dostat. Opravdu nechci tenhle blog uvrhnout do zapomnění a více se mu nevěnovat. Když jsem ho zakládala dala jsem si slib, že tenhle mi už vydrží. Tak uvídím, jak to zvládnu.

Asi toho není už moc, o čem bych chtěla mluvit. Všechno je teď nějak moc dobrý, tak už jen čekám, kdy se to přehoupne na druhou stranu, aby ten svět byl zase v rovnováze. Když nad tím ale tak přemýšlím, možná se to teď tímhle dostalo do rovnováhy, neboť minulý rok z tohohle ohledu opravdu za nic nestál.

Mějte se krásně a u dalšího článku, ahoj. :)
P.S. Už je tu podzim! Jen to těm stromům nějak dlouho trvá, jak je pořád teplo.

Škola, intr a čas | Černá hodinka

3. září 2016 v 17:52
Tak už je to oficiálně tady. Vážně závidím všem, co jdou poprvé do školy až v pondělí, ale alespoň už to mám za sebou. Samozřejmě jak jsem předpokládala, z ostatních škol si stěžovali, jak tam musí sedět až do dvanácti, já jsem byla ráda že jsem v půl druhé vypadla a měla to už za sebou, neboť jsme se už od druhé hodiny začali učit. Kéžbych mohloa už zůstat doma a například studovala dálkově. To učení mi nevadí, odborné předměty mám fakt ráda, ale vzhledem k tomu, že nám do třídy propadly čtyři bývalé druhačky a další dva noví přišli, je nás tam až moc. Rok jsem si zvykala vůbec na své spolužáky a teď musím znovu.

Díky našemu novému rozvrhu budu nejspíš jezdit z intru v pátek až v půl 5. Minulý rok mi to krásně vycházelo na půl 3 a v 5 už jsem byla v klídku doma i z nádraží. Celkem jsem na to zvědavá, včera jsem takhle přijela a stihla jsem si akorát dát vyprat věci a šla jsem spát. Budu doufat v nějakou změnu.


Intr mě také nijak netěší, jsme teď v takové malé komůrce, kam se sotva vejdeme. Abych něco vyhodila do koše, další musí uhnout, světlo rozsvicujeme spínačem až vzadu za skříní, klidně se můžu s kamarádkou držet ve spánku za ruce, jak blízko máme postele. Určitým způsobem se tam cítím bezpečněji, není to až tak stísněné, ale radši bych byla ve větším. Spíš bych to brala jako pokoj pro dva, než pro jednoho. Taky se už nemůžu ani v klidu najíst! Byla jsem zvyklá, že byla jídelna skoro poloprázdná a teď? Příjdu tam co nejdřív a už stojím ve frontě s dvaceti lidma. A to nemluvím o tom, jak si vás všichni prohlížejí. Cítím se znovu jako podřadný prvák. :D A tím neříkám, že jsou podřadní, jen já jsem si tak přišla.

Vybalování bylo asi nejhorší, znovu jsem zjistila, že jsem spoustu věcí nechala doma. Například něco na spaní, ramínka na oblečení a další věci, byla jsem ráda, že jsem tam zůstala jen na jednu noc. Každopádně jsem zvědavá, jak to tenhle víkend potáhnu vlakem, to bude celkem komický a dost jsem ohledně toho zvědavá.

Taky nějak nevím, jak to bude s mým časem na blog. Kolik mi toho bude zbývat teď se začátkem školy. Navíc mi asi znovu rapidně klesne nálada, protože tak to u mě jednodušše bývá, když musím být s ostatníma lidma, ale budu to muset znovu přetrpět a zkusit to změnit, i když vím, že to nepůjde. Budu se snažit co nejvíce toho věnovat učení, ať alespoň k něčemu tam jsem. Budu doufat, že napíšu alespoň 1-2 články týdně.

Doufám, že vy jste na tom teď lépe a ve škole nebo na intru se vám líbí. :)

Neaktivita, škola | Černá hodinka

22. srpna 2016 v 10:37
Rozhodla jsem se založit takové ty povídací články, které vídám téměř na každém blogu. Říkala jsem si, že to nebudu potřebovat, ale nakonec myslím, že jednou za čas by to bylo fajn, je celkem potřebné podat pár informací a jak už to u těhle článků bývá.. hlavně se vykecat. Podle mé předtuchy si myslím, že se časem tyto články celkem naskupí a bude jich dost, ale nikdy bych nechtěla vydat takový článek např. dvakrát do týdne, to by bylo otravné a komu by se to chtělo číst? Nikomu.

Prvním bych začla svou uplynulou neaktivitou. Bylo to zcela nečekané a proto to nebylo nijak dříve oznámeno a prostě jsem zmizela. Nakonec jsem se zmohla alespoň na malou informaci v menu, ale to bylo vše. Přepadla mě kamarádka a já jí nemohla jentak nechat na mě koukat, jak tu tluču do klávesnice, když bylo takové teplo. Ovšem pořád jsem přemýšlela nad články a mám pár nápadů. Ok, teď jsem si je přepočítala a je jich tam 8 jen na dobu podzimu a zimy a to mi příjde jako slušné číslo, když k tomu započítám takové ty random články, co mě napadnou ze dne na den. Také mám nějaké rozpsané, např. o nakupování na ebayi, neboť to mě v posledním roce hrozně chytlo. Bohužel ten článek píšu už zhruba 3 měsíce a stále se mi nelíbí. Nemůžu najít ten správný formát, jak to sepsat.


Dále tu mám školu jako téma, co chci rozebrat. Troufám si říct, že většina, co bude číst tenhle článek, je školou povinná a nastává ta chvíle! Ta, které se všichni obáváme jako čert kříže! Končí nám prázdniny.
Musím se přiznat, že mi ani nevadí, že nebudu mít volno, budu se zase stresovat z každého testu z češtiny, jelikož to bez stresu nejde, ale ten počáteční zmatek, ten nesnáším. (A ještě více ty lidi tam. :D) Já obecně ráda nakupuji věci do kanceláře, do školy a tak dále, různé ty lepíky, tužky, ale seskupit si všechny sešity z minulého roku, dát si to do pořádku, nakoupit učebnice. Zabijte mě někdo, prosím. Navíc si zase vše balit na intr.

Poslední týden jsem se do té školy pustila, i když jsem to měla v plánu celé dva měsíce, neboť prvák jsem opravdu zanedbala. Pád předmětů mám absolutně bez sešitů, některé jsou v tak hrozném stavu, že je celé přepisuju. Navíc jsem měla přečíst 3 knížky podle mých informací a já ještě nepřečetla ani jednu. Jsem unavená ještě předtím, než tam nastoupím.

Také mě ani nepřekvapuje neochota spolužáků, zjistit si v naší třídě nějakou informaci, to je vážně síla. Už se těším, jak budou brečet nad tím, že zase mají špatné známky, ale když se je na něco zeptám, odpoví stylem, že jsou ještě prázdniny, tak co to řeším. Lidi, poslední týden prázdnin. Já taky lenošila celou dobu, ale nejsem na tolik blbá, abych tomu nevěnovala alespoň těch pár dní.

Více se nebudu rozčilovat, neboť to měl být velice uvolněný článek a mohlo by to prokupnout v něco horšího. Toť asi vše, co jsem chtěla světu sdělit a snad brzo sepíšu nějaký normální čtivý článek, kde se alespoň dozvíte něco zajímavého a ne jen věci o mě.
 
 

Reklama