Téma týdne

Máme svou osobitost | Neboj se být svůj

15. října 2016 v 14:14
Listuju blogem, pročítám články a prohlížím každý detail. Neustále chci něco měnit, něco se mi nelíbí a nevěděla jsem proč mám takové nutkání s tím neustále něco dělat, přitom jsem s tím docela spokojená. Jo, s obsahem článků bych si měla pohrát, neustále vymýšlím témata, ale nakonec končím u Černé hodinky, kde jen napíšu pár blbostí z mého života. Nakonec mi tak docvaklo, z čeho jsem tak nejistá - snažím se moc dostat na stejnou vlnu jako ostatní, zapadnout a držet se takového toho "daného způsobu vedení blogu". A to se mi nelíbí, já chci být svá.

Určitě už jste zažili svojí blogerskou krizi, já už tak mockrát. Nevíte, o čem psát, někdy máte spoustu nápadů, ale i jen vymýšlení osnov článku vám dělá problém. Ani vás to nebaví a najednou si umíte s klidem představit svůj den bez blogu. Musím se přiznat, že ve svém klasickém dnu projedu všechny své oblíbené blogy klidně 3x, zkusím něco napsat, zkontroluju komentáře, projedu nově založené blogy a články, ale poslední dobou se pomalu ani nepřihlásím, natož abych něco napsala. Říkala jsem si, že má nespokojenost s blogem a nutkání ho celý překopat s tím souvisí, ale ono ne. Všude kolem sebe vidím krásně nalinkované blogy - jeden se specializuje na krásu, druhý na módu, pak najdu foodblog a nakonec ještě herní. Potom příjde klasický deníček a někdy fotoblog. A pak tu jsem já, která píše každou chvíli o něčem jiném. Jednou jsou to filmy, pak recenze na kosmetiku a nakonec deníček. A v jednu chvíli jsem si říkala, že bych to měla změnit, protože to tak často u blogů nevidím a působí to neprofesionálně. Kdybych chtěla s tímto udělat díru do světa, nešlo by to. Ale pak jsem si řekla, proč by to sakra nemohlo být takhle?


Každý blog by měl být něčím osobitý, autor by měl mít svůj styl. Proč by lidé četli více blogů, když by všechny byly stejné? Nejde tu o toho autora? Když budu chtít mít odlišný blog, budu ho mít a bude mi jedno, jestli ho budou číst dva čtenáři nebo dvacet a nebude tolik úspěšný. Budu s tím spokojenější, nebudu se tvářit jako jiní, nebudu se snažit vyhovět těm vymyšleným způsobům. Kdo řekl, že blog má mít určené téma? Kde se něco takového vzalo, to by mě vážně zajímalo. Musím říct, že takhle mě to baví více. Když jsem dříve měla jiné blogy, vždy jsem je měla na určité téma a celkem mě to svazovalo. Nechtěla jsem do toho pak plést něco z úplně jiného hrnce. Chápu, že někteří se rádi drží jednoho tématu, já jen říkám, že to není nic pro mě a vsadím se, že je tu spousto i jiných lidí, kteří to cítí stejně a možná kvůli tomu ztrácejí chuť blogovat. Chci jim dát vědět, že nejsou sami a je dobré se nebát být svůj.

Možná jsem téma týdne pojala trošku jinak, možná tohle nebude článek, který by každý čekal a možná by se to více hodilo do Černé hodinky nebo jsem odbočila několikrát během psaní od témata, ale když jsem si to tu tak prohlížela a celý týden jsem koukala na ten nápis "Neboj se být svůj", najednou se mi rozzářily oči a věděla jsem, že tohle je to, co pod tím vidím já právě v tuto chvíli. Hodně lidí v tom určitě uvidí vzhled, což je také hodně příjemné, mám ráda ty, kteří se rádi liší a jsou svoji, ale tohle rozjímání mám už za sebou a teď se pouštím neohroženě do dalšího velkého a nebezpečného oceánu, jenž je můj svět blogování.

Sociální fobie | Strach z vlastních myšlenek

10. září 2016 v 15:08
Nikdy to nepřestává a táhne vás to ke dnu. Nedokážete s tím nic udělat, nezvládáte se zlepšovat a strach vám to ani nedovoluje. Vaše myšlenky vás děsí, stejně tak vaše budoucnost, neboť každý den vám hlavou proběhnou věty jako "Kam se s tímhle dostanu?". Jste spokojeni a zároveň chcete změnit svou osobnost. Říkáte si, že to jste prostě vy a máte to rádi, ale druhý den byste dali vše za to, abyste mohli žít normálně. Děsí vás to. Přebývá to ve vás a živí na negativních zkušenostech, neúspěších a strachu. Roste to každý den a užírá vás zevnitř kousek po kousku. Pomalu získává kontrolu. Svazuje vám to ruce, zatemňuje oči. Snažíte se s tím bojovat, ale pomalu prohráváte.

Určitě jste hodně krát už slyšeli něco ve stylu "Mám ve svém těle démona." a já musím říct, že to je nejlepší vyjádření, jaké můžu použít. Nehraju si tu na depresivní holčičku, jen vám to chci vysvětlit. Ti, co to neznají, to ale podle mě stejně nepochopí.

Slýcháváte jen narážky, i ty nevyřčené. Hlavou vám proplouvají myšlenky ostatních a snažíte se jen soustředit na svoje. Cítíte pohledy, i když se nikdo nedívá. Slyšíte smích mířený na vaše chyby. Bloumáte nad tím celý den. Co dělám špatně? Stojím nakřivo? Dnes se tvářím divně. Smekla se mi noha. Každý to viděl. Co když nebudu mít drobné? Co kdyz mi to upadne? Nepůjdu radši jinou cestou? Autobusem?! Tramvají?! Přisednout si?! Já si postojím. Ale takhle na mě každý vidí. Co když zabrzdí a já upadnu? Nebudu se hlásit. Ať se nezeptá mě, prosím.

Quote on anxiety: Felling like you´re about to cry when someone points out you´re doing something wrong. www.HealthyPlace.com: I worry my depression and anxiety are always going to keep me from being the person I dreamed of becoming.: Quote on anxiety: Anxiety is not being able to sleep because you said something wrong two years ago and can't stop thinking about it. www.HealthyPlace.com:

Je těžké vyjadřovat, jak se cítím v jistých situacích. Pro lidi je to těžké pochopit a já nechci, aby došlo k nějakému nedorozumění, ale nevím jak to zformulovat, aby to bylo k pochopení. Pocity, co cítím jsou blízké k úzkosti, stresu, strachu, mdlobám, zkaženému žaludku a panice v jednom okamžiku na jednou. Kdykoliv máte platit u pokladny, máte jít do školy, najíst se v jídelně, jit po ulici plné lidí a nedej bože jet MHD! Radši si každý den do školy vyrazím dřív a těch 25 minut se projdu. I těch 35 minut chůze na nádraží z intru zvládám, přestože těch lidí potkám hrozně moc, ale autobusem opravdu ne a tramvají už vůbec. Vadí mi to, ano. Jsem slabá, nesnažím se zbavit strachu. Já to vím, ale je to těžký. Možná nebudete chápat můj strach, však kdo by se bál jen dát peníze u pokladny a jít pryč? Ale co když mi ty peníze vypadnou z ruky? Co když nebudu mit dostatek peněz? Co když se mě na něco zeptá a já jí neuslyším? Budu se muset zeptat. Co když v té frontě překážím? Stojím vůbec ve správné frontě? Tolik myšlenek mi proběhne hlavou jen kvůli zaplacení v obchodě.

Sociální fóbii musíte překonávat, jinak roste. Už se tolik nebojím jezdit vlakem domů. Dokážu dojít sama do školy a zpět. Jsou to situace, které musím přetrpět, nešlo to jinak, ale stále nemám odvahu na jiné věci, které nejsou tak podstatné. Ale snažím se, chci zkusit autobus. Mám jen jedno přání - zastavit to. Ať to jde pryč a už se to nevrací, protože já to nechci.

Abych to také uvedla na pravou míru, není to to samé, jako být stydlivý. Zároveň může být sociofobik i velmi hovorný, přátelský. Já mám ráda svůj malý okruh skládající se z rodiny a dvou přátel. A stačí mi to, je to dostačující. Někdy bych třeba ráda šla na rodinnou oslavu nebo se jít někam pobavit, ale nenašla jsem odvahu. Koncerty mi kupodivu tolik nevadí, pokud už jsem pod vlnou adrenalinu a hraje hudba.

Když jsem mluvila o strachu ze své budoucnosti, je to hlavně z toho důvodu, že společnost je více nakloněna extrovertním lidem. Lidem, kteří se nebojí křičet. A já, introvertní samotářský sociofobik to nebude mít lehké. Bojím se, že kvůli svému strachu skončím špatně. A to mě vede kupředu. Pomalu, ale i ten autobus je fajn, no ne? Už teď to vidím černě, můj strach ovlivňuje i výkony ve škole. Ráda se učím a obor mě zajímá, ale nedokážu se přihlásit, nedokážu odpovědět na úkol a odprezentovat svou práci už vůbec ne. A takhe se hromadí špatné známky.

Doufám, že jsem vás alespoň trochu seznámila s touto fobií a pochytili, co se vlastně honí v hlavě takovým lidem.
 
 

Reklama