Výkřiky do tmy

Ošklivý odstín modré bundy aneb proč nechodím do města

14. března 2017 v 17:00
Kdo dal ostatním lidem oprávnění k urážení, okřikování na ulici a zesměšňování lidí, kteří vyčnívají z davu, vypadají jinak nebo se chovají a přemýšlejí jinak? Je tu někdo, kdo udává takové odznaky osobám, které se mohou hrubě vyjadřovat k ostatním a nebudou za to postihnuti? Respektive se to bude brát jako normální, neboť oni patří do většiny a lidé, kteří jsou takto napadání, jsou jen pouhá menšina.

Uvedu vás do děje, abych si tu netlachala jen tak do větru, i když to dělám hodně často a nebyla by to žádná změna.
Den jako každý jiný, průměrná teplota, počasí bylo vcelku dobré. Jedna osoba si kráčela přelidněnou ulicí a snažila se co nejrychleji dopravit na místo. Lidé se za ní otáčeli, jako to je pokaždé, kdy vytáhne paty z domu, a dokonce jí to i často lichotilo. Dnes se však mezi těmi lidmi našel i jeden absolutní idiot, nejde to říci jinak, který zřejmě jeden ten odznak má a tak si dovolí vykřiknout pár ošklivých slov mířených právě na onu vyčnívající osobu, která kličkovala ulicí. Veřejné nařknutí ze satanismu, nebo i rovnou pasování na samotného satana, vystřídalo poté jeho hlasité znechucení a pár dalších slov. Ruch v ulici jako by se rázem zastavil a oči všech přítomných nyní směřovaly na malou osobu v černém, která si do této doby mírumilovně procházela po chodníku rozjímajíc nad knihou, která ji ležela v batohu.

Moje otázka je jen jedna - jaké má ten člověk právo na takové veřejné napadení?

Ani jeden jediný člověk se nesnažil skrýt jisté znechucení, které v osobě našel, ani jeden si nehleděl svého a tak jen všichni s upřeným pohledem sledovali procházející černou můru, jež se snažila zmizet ze scény. Div muži s odznakem nezatleskali, že dokázal tak dokonale ztrapnit mladou duši, která se jen snažila projít městem. A pro ty, kteří chtějí namítat, že osoba byla zbabělá, že si to nechala líbit, co by se změnilo opakem? Ve chvíli, kdy se tohle stane, nevymyslíte ani jedno smysluplné slovo, které byste mohli říct. Ba by se to mohlo otočit ještě proti vám.

A co by se stalo, kdyby ona osoba urazila jeho, že má modrou bundu, odstín modré, který je prostě děsný, jako jemu připadala ta černá? Kdyby ho škatulkovala mezi křesťanské fanatiky jen protože jí obvinil z náboženství z právě druhé strany? Podívali by se znechuceně na něho? Tleskali by teď v duchu jí? Ne.

Vcelku to ani nechápu. Řekněme, že modré vlasy, tmavá rtěnka a černé oblečení možná někoho může lehce pobuřovat, ale stále si myslím, že vypadám daleko méně výstředně než jiní, které potkávám na ulici. Opravdu smekám nad každým, který má povahu takovou, že si narážky nebere k srdci.

Co vlastně chci tímhle vypovídáním napravit? Vůbec nic. Nemůžeme měnit společnost, můžeme ji jen přhlížet. Nikdy se to nezmění a všichni, ať už jsou černé můry, chodící duhy, bledí upíři nebo jen trochu jiní, budou terčem ostatních. Co nám zbývá? Také vůbec nic, jen si hledět svého, neboť tak to tady funguje. Můžeme se cítit vyjímečně, že jsme chytřejší. Můžeme si hrdě chodit po ulici i přes všechny nadávky, ale v hloubi duše to zůstane. Bude jen na nás, zda se do toho kouta svého těla budeme vracet, nebo každý den za tím zavřeme dveře.

Mnohdy nemáme ani jinou možnost.

Moji oblíbení kreativní tvůrci na youtube

19. února 2017 v 14:30
Hledat člověka, který nesleduje alespoň jednoho člověka na youtube, kterého by měl vyloženě rád, by bylo opravdu těžké. Já nejsem výjimkou a ráda bych se s vámi o pár lidí podělila. Předem podotýkám, že sem zařadím spíš tvůrce hudby nebo makeupu, neboť další už sleduji jen gaming a to převážně spíš ve formě streamu na Twitchi, takže o tom se můžeme pobavit zase někdy jindy.
Ještě než začnu, se chci vyjádřit k mé neaktivitě. Nebudu se opět poněkolikáté omlouvat, jelikož mi to připadá už trapné a téměř nepodstatné. Jednoduše jsem neměla náladu, nápady ani čas. Pokud se to někomu zdá potěšilé, tak ať, já se jen do blogu nechci nutit, jelikož vím, jak to pak dopadá.

Frog Leap Studios - Leo Moracchioli
Skvělý hudebník i příjemný člověk. Pokud bych chtěla někoho potkat, byl by to právě on.
Často už nechápu, jak může z písničky, která je pro mne absolutně nezajímavá, něco tak úžasného. Kolikrát ikdyž se mi líbí písnička v originálu, bojím se, jak se mi bude líbit pak, ale zatím mě ani jednou Leo nezklamal.
Abych jeho tvorbu trochu přiblížila, jedná se o předělávky většinou popových písní do metalových verzí jak jen to je možné.
Jeho věrným posluchačem jsem se stala přibližně před rokem a půl, když jsem jentak náhodou při prohledávání youtube narazila právě na jeho video.

Jak knihomol ke knihám přišel

18. listopadu 2016 v 16:00
Často se setkáváme s domněnkou, že ten, co miluje knihy, četl odjakživa. V mnoho případech na toto opravdu narazíte, ale pak jsme tu my, ti, kteří knihy nesnášeli, nedokázali přečíst stranu bez toho, aby se jim to nezdálo co nejvíce nudné, nechtěli stranu roztrhat, nebo neměli nutkání s celou knihou skončit. Nesnášela jsem knihy, nesnášela jsem povinnou četbu a považovala jsem to za ztrátu času, nebo něco, co se přece v této době nedělá.

Něco se ve mně zlomilo. Najednou jsem nemohla přestat číst a nejraději bych si nafackovala za své předchozí chování. Tolik jsem toho mohla přečíst, tolik jsem toho mohla zažít, ale já se dále utápěla v moderní době a odsuzovala cokoliv tištěného na papíře. Do dnes si to vyčítám.

Knihomol nebýval knihomolem. Knihomol se zrodil z knih. Tištěných slov, papírů a tvrdých desek. Z emocí, které v něm knihy vyvolávaly a pomalu se formoval ze všech světů, které navštívil. Je v něm kus kouzelníka, trochu mladého děvčátka, pár kapek dívky v plamenech. Zažil válku mezi dobrem a zlem, zažil vraždy a smutek. Našel spoustu papírových přátel, zamiloval se do fiktivnich postav a o co víc, našel svět, kam patřil.

Můj pohled na Halloween

11. října 2016 v 15:30
Dnes se dostávám k článku, který plánuji už nějaký ten pátek. Nápad byl vcelku prostý a je to téma, jež můžete vidět na mnoho fórech, diskuzích i portálech v době Dušiček. Je to ten typický souboj mezi těmito dvěma svátky. Jedni jsou pro českou verzi a přímo se jim Halloween nechutí, neboť jim připadá, že je to jen další fraška od Amíků(vím, že to není jejich svátek) plná komerce. Další to schvalují a tyto tradice jim nevadí a pak tu jsou ti, kterým je to prostě jedno. A já patřím do té druhé kategorie a rozhodla jsem se objasnit pár věcí, které někteří stále nepochopili. :)

Nejsem čech?

Ale prosím vás. Kdo to kdy pronesl, že pokud se mi líbí tradice z jiné země, automaticky mi mizí má národnost? Kdo vypustil takovou hloupost? Vánoce jsou ryze české svátky? Velikonoce? Však se také slaví ve více zemích a tradice se už jen promíchaly. Nezastávám názor, že vše, co udělám, musí být jen českého úmyslu. Já jsem čech ráda, ale neznamená to, že musím odsuzovat kulturu jiných zemí.


My máme Dušičky.

Máme, ale jsou to dva úplně odlišné svátky, které mají absolutně jiné kořeny. Zatímco Halloween vznikl v 1. století, kdy Papěž rušil kelstské svátky, Dušičky vznikly v 10. století a jsou svátkem římskokatolického liturgického roku. Obě zvyklosti mají jiné tradice a znamenají něco úplně jiného. Liší se v náboženství i době založení. A teď mi řekněte, je to 'americká' obdoba Dušiček, jen více komerční? Mně to moc podobné nepřijde.

Je to svátek morbidností a krutosti.

Já to mám ráda, přijde mi to kreativní a nápadité. Když se to tak vezme, nejsou to jen kostýmy kostlivců, zombie, krvelačných upírů, ale i Mickey Mouse, princezem, nejrůznějších zvířat atd. Co je špatného, když se člověk oblékne do kostýmu své oblíbené postavy? Stačí si to jen utvořit k obrazu svému a to je na tom to úžasný. Někdo si vydlabe dýní, jiný si z domu udělá netopýří jeskyni. Každý si to může oslavit jak se jim chce. A vůbec, má to úkol strašit, tvářit se mrtvě a nepřilákat pozornost, že tu zbyl někdo živý.

Výmysl teenagerů.

S mamkou každý rok nakupujeme dýně, svíčky, halloweenské ozdoby, sledujeme filmy s touto tématikou a nepřijde mi, že by byla v pubertálním věku. (Jí by se to určitě líbilo, ale skutečnost je jiná.) I přesto, že to nebere nikterak vážně jako já, ráda mi s výzdobou pomáhá a již jako malá jsem dlabala dýně, zapalovala svíčky a vyráběla kostýmy.

Pokud to shrnu, mohli jste se dozvědět, že k Halloweenu chovám veliké sympatie, ale to neznamená, že odsuzuji Dušičky, stejně více tíhnu ke starému tradičnímu Samhainu. Jak už jsem řekla, jsou to dva NAPROSTO ODLIŠNÉ svátky, které spojuje možná tak blížící se datum, hnidopišní tradicionalisté a souvislost s mrtvými. Nic víc, nic míň.


Proč jsem nezadaný outsider?

25. srpna 2016 v 16:33
Rozhlédnu se kolem sebe a naskytne se mi pohled na zamilované páry, zoufale smutné dívčiny, které mají hlavu v oblacích, frajery, kteří se právě rozešli se svou přítelkyní, manželé. Je to tu všude a já nic, já jdu dál. Snažím se necivět kolem sebe, snažím se zapadnout, ale jak už to bývá, vždy budu ta divná. Na tenhle článek mě přivedla především rodina. Hraje v tom obrovskou roli, neboť většinu narážek slyším od nich, ale najdou se i tací, např. ze školy, kteří mě také nechápou. A já jim to nezazlívám, vážně ne, ale je to tak moc otravné a přitom na tom nic zvlášního nevidím.

Vážení, je mi téměř sedmnáct let a jsem nezadaná, netoužím po vztahu, užívám si to a ráda bych se zeptala, proč jsem kvůli tomu tak divná? Opravdu bych ráda slyšela odpovědi, neboť už dále nemůžu jen poslouchat, jak do společnosti nezapadám, i přestože si to docela užívám, ale zároveň mě to užírá zaživa. Užírá mě, že nevím, proč mají lidé v mém okolí takovou potřebu mě kvůli tomu shazovat?

Kdykoliv jsem ve společnosti svých sester, slýchám jen otázky typu Už někoho máš? Jseš na holky? Nejseš divná? Tebe kluci nezajímají? Už máš na čase. Proč jsi tak zpomalená? Jseš ještě takový dítě. Pardon? Omlouvám se, že nepatřím mezi fuckgirls, omlouvám se, že nemám zájem o lidi v dnešní společnosti. Omlouvám se a ještě jednou se omlouvám. Nejsem podle vašich představ a nebudu. Nebaví mě ty otázky, nebaví mě na ně odpovídat a nezapomeňte si stěžovat, že jsem nepřátelská, zapšklá, nespolečenská a dětinská. Omlouvám se, že nemám na tyhle kecy náladu pokaždé, co se s váma vidím.


Nezáleží ale jen na sestrách, neboť slyšet takové otázky např. od táty je ještě více divné a co třeba děda, že ano. Nechte mě krucinál žít. Nechte mě být taková, jaká chci, nepotkala jsem zatím nikoho, kdo by mi za všechny ty starosti stál. Zatím v mém životě není nikdo tak zajímavý, kdo by mi bral dech. A já nechci být jen s někým, protože si to společnost žádá. Mám ráda svojí svobodu a až potkám někoho, koho nechám, aby mě o ní obral, věřte mi, že to budete vědět. Nejsem divná!

Vždy jsem od mamky brala názor, že jsou nyní pro mě důležitější věci, než vztahy a jsou. Ráda bych dokončila školu, neboť jsem zažila už spoustu špatných příběhů v mém okolí a nechci být jejich další kapitolou. Neříkám, že nemám zájem o lidi, že bych ráda vztah neměla, to neříkám, musí to být krásné, ale nemám tu potřebu. Já chci někoho, s kým si budu rozumět. Někoho, kdo bude rád trávit čas s pomatenou černou můrou. Někoho, komu nebude vadit moje hudba, mé morbidní nápady, sny o žití ve viktoriánském domě a můj zájem o tradiční čarodějnictví. Ale čeho jsem se zatím dočkala? Nechápavých pohledů, nadávek, nezájmu, odstrčení a musím říct, že jsem za to ráda. Nechci s takovými lidmi trávit čas. Dokázala bych se bavit, ale jen s těmi, co budou mít se mnou něco společného a takové lidi jsem poznala zatím jen dva.

Mám přehnané nároky? No tak to sorry.

Neustále slyším mámin hlas V tvém věku jsem lítala za klukama, ne se válela v knihách. A neměla bys být za to ráda? Je to hrozné klišé, já vím. Ptáš se mě, proč někoho nemám, proč prostě s někým nejsem, ale ty to neznáš, nevíš, jak je to dneska. Tobě příjdu normální, jen trochu výstřední a moc černá. Ale pro ně jsem divná, ta se kterou nechtějí nic mít. Je tu spoustu hodných a milých kluků, ale já nemám ráda tepláky, nesnáším český rap, nesnesu mikiny s nápisem Detektor, trávu, chlast, deep fotky, faded fotky a mnoho dalšího. Je to tak moc stereotypní a mě to nudí. Rozhlédnu se kolem sebe a vidím ty stejné osoby, jsou jako přes kopírák! A s tím mám být? S někým, kdo mě bude nudit, jen abych byla podle vašich tabulek?

Nejsem dětinská a nepřipravená na lásku, ne, já věřím, že i někdo v patnácti letech ji může cítit, proč by ne? Jsme lidi a ty jsou plné emocí a už od mala cítíme lásku. Ta emoce je tak přirozená, že jí můžete cítit v jakémkoliv věku a mnohdy může být silnější než u některých třicítek. A nejsem ani zpomalená. Jsem svá a jen čekám. Nezajímá mě, že si podle vás neumím užívat života, vím, že můj táta v mém věku už dávno chodil na několikadenní chlastačky a bylo mu fajn. Vzpomíná na to moc dobře a vždy se tak moc směje, když mi vypráví příběhy. Já se také směju a říkám si, jak fajn by to bylo, ale nemám to jako prioritu a radši si sednu ke knížce. Slavit můžu jindy, život není krátký, je tak dlouhý, jak si ho uděláte.

Trend Pro ANA blogů

5. srpna 2016 v 13:30
Již předem se omlouvám, pokud v tomhle článku budu sprostá, ale pokud jsem na něco ještě více alergická jak na egoistické lidi, tak na Pro Ana blogy.

Nejsem si přesně jistá, kdy se začalo něco takového objevovat v tak velkém čísle v česku. Pamatuji, že jsem narážela na hodně takových blogů už minulé roky, ale předtím, když jsem byla o hodně let mladší, to bylo opravdu jen zřídka. Dnes se stačí občas kouknout na právě založené nejnovější blogy a hned jeden najdete. Zkuste to třeba párkrát obnovit, ale věřte, že to nenechá na sebe dlouho čekat. Nejčastěji nesou rovnou název pro-ana, dále můžete najít takové jako je iwanttobeskinny, thinspiration, thinspo. Někdy můžete narazit na název, který nic takového nevyjadřuje, ale jakmile se vám blog načte, do očí vám začne bít fotka dívky, u které můžete napočítat všech 206 kostí v těle a citáty o tom, jak nemáte dovolit sušenku vám zkazit život. (A já si říkala, kde beru ty špatné známky ve škole, za to může Tatranka!)

Když sjedeme kurzorem trochu níž, můžeme si všimnout v menu věku, váhy a výšky autora blogu, většinou postupy v ubývání váhy a jeho vysněný cíl. To by nebylo nic hrozného, pokud by ovšem něčeho takového nedosahoval žvýkáním žvýkaček, neustálého čištění zubů, když máte chuť na jídlo, jedení kostky ledu, aby oklamal tělo. Dále v menu narazíme na thispiration, neboli další fotky dívek vyhublých na kost. A co je horší, většina pro ana si myslí, že takhle vypadá anorexie, do které se pouští. Jsou to fotky proboha! Z internetu! Většina z dívek na těch fotkách, které mají nádhernou postavu, ploché břicho, pěkný malý zadek, úzká stehna, thighgap, žádné boky, jsou většinou dívky, co jsou narozeny s rychlým metabolismem a jsou štíhlé již od narození. Nehromadí se jim přebytečný tuk a navíc cvičí. Nepočítám do toho opravdu ty případy, kdy na otce má slečna obvod stehna 20cm! Ale na mnoho stránkách najdete i obrázky holek, které jsou tzv. fit a zdravé a pro-ana je zařazují do svých inspirací a myslí si, že toho dosáhnou pouze hladovkou.


Na hlavní stránce můžeme vidět články typu jak držet hladovku, hledám pro ana buddy, thinspiration, jídelníček a datum. Dále třeba motivační články, kde jsou další dívky naváděny, aby se postavily všem těm, které jim nadávají, hladověly, ohrožovaly své zdraví, protože to je přece jediná cesta! No to je přece krásné! ... Ne, je to hnus! Je to odporný a chce se mi z toho zvracet. Jak někdo může mít kurva tak málo mozkových buněk, aby byl tak blbej. Každej, kdo si prošel anorexií ví, že to není nic pěknýho a nepřál by to ani svému nepříteli.

Nakonec nesmím opomenout mínění některých slečen, kterým připadá anorexie krásná a romantická. S lítostí vám musím oznámit, že to tak skutečně není a opravdu mě mrzí, že vám kazím vaše sny o dokonalém románku, kde vás nějaký týpek z toho vyléčí. Sračka, všichni vás v tom nechají. Anorexie není obrázek pohublé dívky, kterou objímá pěkný svalnatý kluk a říká jí, že to bude dobrý, že je krásná a pomůže jí. Ne, anorexie je obrázek dívky, která pomalu neunese sama sebe, klepe se zimou i když je 30°C. Nemá pěkný zadek a prsa, má jen povislou kůži, vystouplou pánev a žebra. Vlasy nemá zářivé, dlouhé a zdravé, to ani náhodou. Vypadávají ji, ztrácejí lesk, lámou se. Kůže má popelavý nádech, je jako bez života a románky většinou skončí tím, že jen, co se za ní nějaký kluk otočí, řekne si, co to proboha je a jak někdo může něco takového dělat.

Znovu se dostáváme jen k tomu, jak na internetu se všechno takového může zdát krásné. Ale je to jen sobecké a odporné. A o co víc, je to hazardování se svým životem. Mnoho z nich by třeba řeklo, že no a co, tak umřou, ale každá normálně smýšlející osoba by něco takového nikdy neprohodila. Je jednoduché sedět doma, odpírat si jídlo, ale opravdová odvaha je vstát a začít makat. Starat se o své tělo a naslouchat mu. Sama v tomhle nejsem dobrá, přiznávám, že u cvičení nikdy nevydržím, ale i přesto, že nemám ideální váhu a míry, nikdy bych svému tělu neudělala něco takového. Znovu začínám a přestávám a i to je pokrok, protože taky bych mohla přestat a už nikdy nezačít.

Mnoho lidí by se mělo naučit rozlišovat pravou anorexii, kdy jde o nemoc, a anorexii, kdy si dívka říká chci být anorektička, abych byla hubená. Je to jako říkat si chci mít kašel, aby mě bolelo v krku, chci být nemocná, abych mohla brát prášky. Prostě naprosto beze smyslu.

Nevím, čeho se vůbec tady snažím dosáhnout pomocí takového článku, jen mě to tak naštvalo, že jsem to nemohla nechat jentak a musela se vypsat. Ani si neumíte představit, jak zuřivě jsem mlátila na jednotlivá písmena klávesnice. Šíření mentálních nemocí by podle mě mělo snad být i trestné. Blog.cz by se s tímto měl nějak vypořádat. Je mi jasné, že jako mávnutím kouzelného proutku všechny pro-ana bloby nezmizí, ale omezit, to by snad šlo ne?

NA ZÁVĚR BYCH CHTĚLA UPOROZNIT, ŽE SE NEVYSMÍVÁM ANOREXII ANI ŽÁDNÝM JINÝM MENTÁLNÍM PORUCHÁM. Nic z toho není vtipné, je to vážné onemocnění a myslím, že s tímto trendem by se mělo něco dělat a nenechávat ho bez povšimnutí, protože ty dívky (a bohužel i chlapci) si neuvědomují, jaké je to riziko a co doopravdy způsobují sobě i lidem kolem nich. neuvědomují si, že blog.cz navštěvují především mladí lidé, kteří jsou v pubertě a dají se snadno ovlivnit. Především dívky v tomto období přicházejí o sebevědomí a začínají se podceňovat a tím propadat takovým nemocem. A v dnešní době je v tom dokonce některé vypatlané mozkovny podporují!

STOP PRO-ANA BLOGŮM!

Dopis mému budoucímu já

28. července 2016 v 15:00
Mé drahé budoucí já,

dobrovolně bych s tebou nikdy nenavazovala kontakt, ale když musím.. Možná ani nechci vědět, jak se máš. Možná jsi plná života a užíváš si, vaříš zdravá jídla, máš velký dům, ale můžeš také ležet na smrtelné posteli. Možná už ani nejseš. Možná se ti život sesypal jako domeček z karet. Mě se sesypal jako domeček z karet. Neustále na to zapomínám, píšu přece sobě. Celé je to jedno velké Možná. Možná tohle, možná tamto. Třeba jsi za vodou a plánuješ rodinu, nebo ji už máš. Do jakého období ti vůbec píšu? Kolik ti je? Umím si představit tvé schoulené tělo na podlaze, pod děravou dekou na studené dlažbě a slyšít lid, jak trpí. Slyšíš, jak venku dupou nohy vojáků a cítíš každý jednotlivý otřes s dalším výstřelem. Také si umím představit, jak se směješ na výletní lodi a v hlavě si představuješ jednu velkou pirátskou výpravu. Držíš meč, za opaskem bambidku a v druhé ruce rum. Nojo, včera jsem koukala na Piráty z Karibiku, ale to je jedno. Každopádně, co tím chci říct? Možná se máš dobře, možná špatně, ale já to nechci vědět. Nechci znát budoucnost, protože moje přítomnost by už neměla smysl. Nechci to měnit, nějak to dopadne. A může to dopadnout jakkoliv.

Možná bych ti tu měla dát nějaké rady, ale kdo ví, k čemu ti budou. Jediné, co ti chci poradit je, aby ses neměnila. Zůstaň stejná, jako jsi byla. Kašli na ty lidi, kteří tu budou pořád a budou mít neustále něco proti tobě. To tu bude vždycky a nezbavíš se toho. Buď dál svým pánem, buď vlk, co má svou malou smečku, buď jejich alfou a pamatuj, že do té smečky patříš, ať už si myslíš cokoliv.

Někdy se může svět zdát nehostiný a nepřátelský, ale věřte, že je v něm mnohem více dobra než zla. Stačí se jen dobře dívat. To, co vám teď připadá jako řada nešťastných příhod, může být ve skutečnosti jen začátek cesty. - Lemony Snicket

S neodmyslitelnou láskou,
tvé já z minulosti.

Místa, která chci navštívit

24. července 2016 v 14:10
Island

Severské země, to je moje. Nepotřebuji teplo, písek, pláže, moře. Miluju severskou přírodu!


Norsko


Anglie


USA


Japonsko


Austrálie



Kanada


Myslím, že to by pro dnešek stačilo. Není toho moc, ale není toho ani málo, mám ještě pár zemí v rukávu, to rozhodně, jako například Rusko, Finsko, Španělsko, Slovensko ale tohle jsou takové ty nejvíc chtěné. :)

5 věcí, které mi lezou na nervy

10. července 2016 v 16:47
Dalo by se toho vymyslet spoustu, ale já to mám shrnout pouze do 5ti věcí.

1. Když stojíte ve frontě a někdo se na vás neustále tiskne
Proboha, osobní prostor vám nic neříká? Tohle mě opravdu neustále udivuje. Já sama stojím dál od člověka přede mnou, ale ten za mnou div se o mě neopře. Chápu, že lidé například spěchají, chápu, že si chtějí konečně na pás své věci odložit, ale předemnou také někdo stojí a dýchám mu pomalu za krk? Ne, nedýchám, pokud jste si stále nevšimli. To, že každou chvíli ucítím vaše tělo na mých zádech, nemohu se ani hnout, otočit, pomalu ani nadechnout, prodavačku neurychlí a vy nebudete dříve pryč. :)

2. Průvodci, co mluví potichu
Nevím, zda si uvědomují, že pokud je prohlídka ve 40ti lidech a někteří prostě musí stát vzádu, protože jim je nepříjemné se tisknout mezi další a nebo se tam vůbec nemohou ani procpat, tak asi neuslyší každý. Pak se nemůžou divit znechucených tváří, které jen natahovaly krky, aby slyšely alespoň jediné slovo. Ještě lepší je to pak dávat za vinu návštěvníkům.

3. Neochotný řidič autobusu
Většina z vás asi žije ve městech, kde si v trafice koupíte lístek, nastoupíte si zadníma dveřma, lístek označíte a máte hotovo. No, některé města stále praktikují metodu, kdy nastupujete předními dveřmi, říkáte, kam chcete jet, řidič vám řekne částku a stroj vám lístek vytiskne přesně na danou zastávku. Takový problém to není, ale autobus kvůli tomu věčně jezdí později, jelikož si prostě nemůžou dát větší rozestup mezi zastávkami, přestože vědí, že na některých zastávkách natupuje klidně okolo 15ti lidí a každému říkat částku, bude trvat asi trošku déle. Ne, oni si nechají na každou zastávku 1 minutu a ještě mají kecy na vás, pokud nestíhají, nebo pokud náhodou nemáte přesně drobné. Buď ať si upraví ten jízdní řád nebo mají rovnou napsáno, že vracet nebudou. Nejsem fackovací panák, na kterého můžou mít kecy, když si pouze chci koupit lístek.

4. Lidé, bez respektu k učitelům
A dáme si selfíčko a ještě vyzkoušíme nové filtry na snapchatu. Dále můsíme ještě odepsat a nakonec zkontrolovat rtěnku v zrcátku. Že mám mobil v hodině? A co jako?
Vzpamatujte se prosím. Svět se netočí kolem vás a ti lidé se snaží dělat svojí práci. Nevím, zda to někomu dochází, ale jo, je to otravné. Neustále poslouchat to napomínání a nakonec o obědě poslouchat, jaká je to stará...

5. Lidé nerespektující můj životní styl
Nejsem člověk, který potřebuje k zábavě alkohol, nepotřebuju kouřit, chodit do klubů a bavit se s lidma. Nejsem společenský člověk a nikdy nebudu. Konec, tečka, pochopte to, děkuji. Věta "Nestyď se." mi nepomůže a "nevyléčí". Stejně tak mě věta "Bav se, proč jsi tak nepřátelská?" nepřemluví dělat něco, co mi je nepříjemné. :)

Oblíbené roční období

5. července 2016 v 14:44
Odpověď je pro mě jednoduchá.
Když jsem byla malá, milovala jsem léto, protože jsem se mohla koupat a byly prázdniny. Cestovala jsem a poznávala další kamarády, které jsem bohužel pak už nikdy neviděla. Později jsem začala často jezdit do Alp lyžovat, tak jsem začala mít ráda zimu. Stavíte sněhuláky, koulujete se s ostatními. Jak roky přibývaly, jaro se mi zdálo nejlepší, protože bylo dlouho světlo, teplo a vše kvetlo. Jenže u toho jsem neskončila. Přišel podzim a já začala chodit daleko více ven. Všímala jsem si okolí, jak se změnilo.

Nejvíce miluju zvuk šustícího listí, když jdu. Barvy, které jsou všude. Déšťové kapky, jež mi naráží do oken a já můžu v klidu relaxovat. Zároveň ale je i teplo a svítí sluníčko. Nemohu také zapomenout na teplý čaj, který se k této náladě skvěle hodí. Svetry, jež jsou také velkou součástí a konečně mi nikdo nenadává za to, že nic jiného nenosím. No co, prostě je mám ráda. Dýně, které mi příjdou roztomilé a jako skvělý doplněk položit jentak na okno. Deštníky. Ranní jinovatka a mlha. Svíčky. Dekorace, které bych nejraději měla v pokoji celý rok, ale návštěva na mě blbě zírá. A v neposlední řadě krb, u kterého trávím večery v křesle s knížkou - poslouchajíc praskání dřeva.

Jako malá jsem podzim až nesnášela. Chodívala jsem s dědou do lesa a sedávali jsme na louce, ze které bylo vidět celé město a okolí. Děda podzim miloval(a stále miluje), já jen mile přikyvovala a tvářila se, jak je to krásné. Nebylo, nelíbilo se mi to, ale co bych dnes za to dala, kdybych tam mohla dvě hodiny prosedět, zírajíc na protější zarostlý kopec, který hraje všemi barvami. Vše mi přišlo takové smutné, nudné a zarmoucené. Teď to vidím úplně jinak a skvěle se na tom pozná, jak se člověk s přibývajícím věkem mění.


 
 

Reklama