Zápisky z Pekla

A tak se posouváme dál

5. července 2017 v 14:00
Když jsem si zakládala tenhle blog, netušila jsem, že mě to chytne natolik. Upřímně jsem tomu dávala ty 3 měsíce, ale vyklubal se z toho celý rok. Poslední měsíce jsem však byla stále méně aktivní, přestože jsem na blog často myslela a chtěla psát nové články. Bohužel mi nevyhovovuje platforma blog.cz a tak se chci přestěhovat o trochu dál.

S touto myšlenkou jsem si pohrávala dobrý půlrok, začít znovu a poněkolikáté na tom samém místě byla chyba. Nejdříve jsem se rozmýšlela nad blogspotem, neboť je mi více známý, ale řekla jsem, že za zkoušku nic nedám a zkusím wordpress. Abych pravdu řekla, jsem tam zatím na 100% spokojená.

Ráda bych pokročila a tentokrát psala více propracované a kvalitnější články, ale stále zůstat svá a pokračovat ve stejném stylu. Budu se zaměřovat především na knihy, ale narazíme i na jiná témata. Například seriály, filmy, hry, nebo i nějaký ten povídací článek. Jak si můžete všimnout, blog má teď velmi krkolomnou a nepřehlednou adresu, především kvůli koncovce wordpress.com, ale brzy snad bude mít vlastní doménu a bude vcelku krátký, jen si tím stále nejsem tak jistá a musím počkat na svou spontální náladu, kdy to prostě zaplatím a tečka!

> Přejít na blog <


Až bude adresa nová, samozřejmě jí tu upravím. Doufám, že se za mnou příjdete podívat a neodradila jsem vás mou bezohldnou neaktivitou zde. :)

Aerodrome festival 2016

23. června 2016 v 15:44
Je to nějakou dobu, co jsem naposledy psala, ale nějak to nešlo. Byla jsem líná i jen vzít ten notebook, ale z velké části jsem se také snažila věnovat škole a zkusit se zaměřit víc na sebe, na svůj volný čas. No, chybělo mi to, ne že ne.

Byla jsem natěšená jako malé děcko už někdy od ledna, kdy se mi lístky dostaly do ruky. Nemohla jsem se dočkat, ale přišlo to! 15. června kolem čtvrté hodiny odpolední jsem si to už štrádovala na Holešovicích k Tipsport aréně. Ze začátku to byl celkem boj, neboť ani jedna jsme s kamarádkou nevěděly, jakým směrem aréna vlastně je. Bohudík za snadno rozeznatelné návštěvníky téhož festivalu, které tam zrovna mířili. Ano, děkuji všem velkým skupinkám v černém, které šly od metra k aréně, bez vás bychom se ztratily.. :D

Celkově z toho moc fotek nemám a už vůbec né kvalitních, jelikož jsem si to chtěla užít a co nejvíc nesnáším, tak když někdo drží hodinu nad sebou telefon a natáčí nebo fotí každý moment.


Napůl plechová huba

21. dubna 2016 v 17:43
Po roce a čtvrt jsem konečně okusila pocit přejetí jazykem po zubech. Opravdu po ploškách zubů.
Ano! Sundali mi rovnátka, alespoň ta horní.
Tenhle článek bude dosti nezajímavý, ani nevím, proč mám takové nutkání ho psát, ale zkrátka mám asi jen potřebu vyjádřit svou radost i prostřednictvím blogu.

Pamatuju si, jak jsem poprvé vystrašená seděla v čekárně mého ortodontisty. Upřímně jsem věděla, co mě čeká, ale stále jsem se nemohla smířit s tím, že budu mít samé dráty v puse. Svůj úsměv jsem měla celkem ráda i přes křivé zuby, ale musím říct, že teď je to paráda. Cítím se daleko lépe, ale část mého hluboko skrytého Já, cítí stesk po drátované horní čelisti. Najednou si příjdu až moc jiná. Nevěřila jsem, že třeba je budu postrádat, ale nyní bez nich, se cítím taková sklíčená, jelikož hlídám každé kousnutí, aby se mi zuby nehly. :D

Překvapilo mě, jak bylo celé sundání rychlé a ani jsem nepostřehla, že už proběhlo, jelikož jsem si celou dobu myslela, že sestřička pouze stříhá drát. Ze všeho nejdelší bylo to čekání na všechno. Očekávala jsem, že strávím hodně času u hygienistky, ale tam jsem byla 10 minut a ejhle, zase dalších 20 minut čekat jen na nalepení retenčního drátu, který hlídá, aby zuby zůstaly na místě. Z čeho jsem naprosto šťastná, tak že nemám rovnátka na noc, alespoň zatím.

Docela mě přepadá znechucení, když vzpomínám na všechny peníze, co do toho padly.

Jo, mám křivý úsměv.
 
 

Reklama